Protesty v Hongkongu a jejich vliv na zatvrzelé čínské vedení

08.10. 2014 Reportáže, analýzy, rozhovory
Během několika dnů se z deštníků v Hongkongu stal revolucionářský symbol - kromě ochrany také nesly protestní slogany. Peking: Můžete volit, koho chcete, ale jenom z kandidátů, které vám vybereme my. Statisíce protestujících v ulicích Hongkongu postavily čínské vedení v Pekingu před obtížně řešitelné dilema

Čínsko-americký expert Pchej Min-sin vydal v roce 2006 knihu nazvanou China’s Trapped Transition (Nedokončená proměna Číny). Odvolává se v ní na jeden z nejzavedenějších "zákonů" politologie: že se země, které ekonomicky rostou, časem stávají demokratičtějšími. (Výjimku tvoří státy bohaté na ropu.) Čína roste již několik desetiletí, upozorňoval Pchej, a přesto nevykazuje téměř žádný posun k větší otevřenosti. Během veřejných vystoupení i v soukromých rozhovorech tehdy tento expert na americko-čínské vztahy předpovídal, že problémy nastanou za šest nebo sedm let – jinými slovy právě nyní. Proto jsem se ho zeptal, jestli poslední události v Hongkongu znamenají vážnou krizi. Pchej už o protestech v Číně něco ví. Během povstání na náměstí Nebeského klidu právě jako mladý čínský student navštěvoval americkou univerzitu. Pořádal tehdy sbírky a vystupoval na podporu kolegů, kteří protestovali v Pekingu. "Uvědomil jsem si ale," vzpomíná dnes, "že studentské protesty je těžké udržet při životě. Jejich vedení má tendenci se štěpit a podpora veřejnosti se vytrácí. Hongkongské úřady se zpočátku uchýlily ke zbytečnému násilí, teď se ale zdá, že změnily taktiku a čekají, až protesty samy utichnou." Bez ohledu na to má ale dnešní vřava v Hongkongu pro Čínu dalekosáhlé důsledky.

Bohatství ano, svoboda ne

Historický argument, podle nějž by se Čína měla blížit demokracii, je jednoduchý. Experti tvrdí, že jakási "přechodová zóna", v níž dochází k transformaci autoritativních režimů, je někde mezi 5–10 tisíci dolary HDP na hlavu (v přepočtu podle parity kupní síly). Čína je dnes již na samém vrcholu této škály, okolo 10 tisíc dolarů. Vezmemeli v úvahu úroveň jejího ekonomického, sociálního a vzdělanostního rozvoje, je krajně neobvyklé, že z asijských zemí právě Čína nezaznamenala téměř žádný posun směrem k politickým reformám. Pchej tvrdí, že důvodem této anomálie může být jednota, sebevědomí a odhodlání vládnoucích elit zachovat systém jedné strany. Na Tchaj-wanu se po smrti Ťiang Ťing-kua (Čankajškova syna a nástupce) elity rozštěpily a totéž platí o Jižní Koreji, Indonésii a samozřejmě o Sovětském svazu za vlády Michaila Gorbačova. V Číně k rozpadu na reformní a konzervativní křídlo nedošlo. Existuje ještě jedna analogie se Sovětským svazem. Tlak na reformy byl v SSSR v osmdesátých letech skutečný, ale omezený. Významný byl zato v Polsku a Maďarsku. To zvyšovalo tlak na celý systém, včetně Moskvy. Hongkong je jako východní Evropa, bohatý, ale nesvobodný výběžek velké říše.

Singapurská lekce

Pchej mírní nadšení a tvrdí, že se protesty v Hongkongu jen stěží přelijí do zbytku Číny. "Systém kontroly, vzájemné ochrany a dozoru je na pevnině příliš silný," říká. (Já bych dodal, že v Číně, kde v posledních dvou desetiletích průměrný příjem stoupl čtyřikrát, existuje značná podpora ve prospěch zachování statu quo.) Uvnitř komunistické strany ale může nastat rozkol v otázce, jak se k protestům postavit a jak zajistit, aby se skutečně v zemi nerozšířily. Pokud bude chtít komunistická strana dál pokračovat bez reforem, bude se muset připravit na mnohem systematičtější program represí. "A pokud se ekonomický růst zpomalí, situace uvnitř strany začne být ještě napjatější," dodává Pchej. Komunistická strana se již nyní zmítá ve vnitřním konfliktu. Odstranění bývalého významného představitele Po Si-laje může být předzvěstí dalších střetů. Prezident Si Ťin-pching se zdá být všemocným a zjevně se snaží obraz strany očistit doma i v zahraničí. Jeho protikorupční kampaň však nevyhnutelně míří na významné osobnosti, šíří strach a napětí ve stranických řadách a staví proti sobě jednotlivé frakce. Číně se nabízí zjevné řešení – politické reformy. To pochopili a hlásali mnozí významní představitelé strany, od Li Žueje a Čao C’-janga až po Wen Ťia-paa v poslední době. Právě bývalý premiér Wen ve dvou rozhovorech, které se mnou vedl (poslední z nich před čtyřmi lety), trval na tom, že po ekonomických reformách musí následovat reformy politické. K tomu ale nikdy nedošlo, protože reformy ohrožují mocenský monopol strany. Čína se nestane liberální demokracií západního stylu. Mohla by ale zvážit model Singapuru, asijského městského státu, který má silný systém jedné strany, ale také legální opoziční strany, relativně svobodné volby a skutečně nezávislé soudy. Čínský vůdce Teng Siao-pching navštívil Singapur s velkou slávou v roce 1978 a snažil o singapurských reformách něco dozvědět dříve, než zahájil vlastní v Číně. Dnešní prezident Si Ťin-pching by udělal dobře, kdyby podobný výlet brzy podnikl znovu.

Není cesty ven

Podobné výzvě museli vedoucí představitelé Číny čelit naposledy v roce 1989 během událostí na náměstí Tchien-an-men; velké město ochromují řadu dní trvající nepovolené protesty studentů dožadujících se demokracie. Prvního října, tedy na 65. výročí vzniku komunistické Čínské lidové republiky, už se protivládních demonstrací v Hongkongu, které začaly devět dnů předtím bojkotem vyučování, účastnilo více než sto tisíc lidí. Demonstranti příhodně vyzbrojení deštníky, které se staly jejich jednotícím symbolem, snášeli prudké lijáky, aby se mohli vysmát šéfovi zdejší administrativy Leung Čchun-jingovi, když dohlížel na vztyčování státní vlajky. Několik z nich na vlajku dokonce vztyčilo prostředník. "Deštníková revoluce", jak se hnutí začalo přezdívat, je noční můrou pekingského vedení komunistické strany, které se něčeho podobného od Hongkongu a místního uspořádání "jedna země, dva systémy" obávalo už od té doby, kdy v roce 1997 Hongkong přešel pod čínskou správu. Je to první masový protest vedený studenty a volající po demokracii, který v nějakém čínském velkoměstě propukl od roku 1989. A přináší s sebou neobvyklá úskalí. Hongkongské úřady svazuje místní právní systém, který tu zanechali Britové; proto na rozdíl od úředníků v pevninské Číně nemohou nepokoje potlačit směsicí rafinovaného vyjednávání, brutálního násilí, nemilosrdného zacházení s vůdci nepokojů a přísného dohledu nad médii a internetem. Čínského prezidenta Si Ťin-pchinga omezuje i touha udržet v Hongkongu stabilitu a ekonomickou prosperitu: zpackaný zásah proti demonstrantům by mohl vážně poškodit jednu z nejbohatších světových ekonomik i image Číny. Jestli však protesty budou přetrvávat i dlouho po státních svátcích 1. a 2. října, začnou vedoucí představitelé v Pekingu jistě toužit po drsnějších opatřeních. Stranický list Lidový deník 1. října obyvatele Hongkongu vyzval, aby podporovali "rozhodné" kroky policie proti demonstrantům, kteří, jak list uvedl, "sklidí, co zaseli". Strana nemá zájem o to, aby hongkongské protesty rozdmýchaly nepokoje i jinde. Cenzoři v pevninské Číně pracují na plné obrátky, aby se něco takového nestalo. To samé platí i pro čínskou policii, která už na čínském území zadržela desítky aktivistů jen proto, že vyjádřili sympatie k demonstrantům. Některým turistickým skupinám byla údajně odepřena povolení, s nimiž do Hongkongu vyrážejí na obvyklé nákupní hýření. Přes veškeré úsilí komunistické strany se však zprávy o hongkongském vzdoru po Číně šíří. Hlavním požadavkem protestujících je, aby obyvatelé Hongkongu mohli ve volbách šéfa místní vlády v roce 2017 volit jakéhokoli kandidáta, kterého si sami vyberou. (Budou to první volby, ve kterých místní občané budou moci takto hlasovat.) Si Ťin-pching dal jasně najevo, že na čínském území nestojí o žádnou demokracii západního stylu. Současný volební systém, navržený Čínou 31. srpna, stanovuje, že se bude vybírat pouze z několika kandidátů schválených výbory loajálními ke komunistické straně. Proti tomuto návrhu se sjednotilo několik protestních hnutí. Až donedávna bylo nejznámější z nich hnutí Occupy Central with Love and Peace (Okupujte Central láskou a mírem), inspirované hnutím Occupy Wall Street a pojmenované podle významné obchodní čtvrti v centru Hongkongu. Ale dokonce i vůdci Occupy Central, kteří učí na místních univerzitách, pochybovali, že se jim podaří získat dostatečný počet příznivců. Pak se však přidali studenti vysokých i středních škol. Tisícovky z nich začaly 22. září bojkotovat vyučování. Dvacátého šestého září večer policie ještě rozdmýchala jejich rozhořčení, když zatkla sedmnáctiletého vůdce hnutí nazvaného Scholarism Joshuu Wonga. Wong před dvěma lety stál v čele úspěšných protestů proti "vlasteneckému" učení na školách, které vlastně mělo šířit stranickou doktrínu. Wonga sice 28. září zase propustili, ale ráno toho dne jeden z vůdců Occupy Central Benny Tai oznámil, že protestní akce, která byla naplánovaná na 1. října, začne okamžitě.

Nejde jen o volby

Nespokojenost protestujících ovšem nepramení jen z nedostatku demokracie. Řada mladých lidí v Hongkongu není spokojena ani se stavem hospodářství a připadá jim, že místní magnáti si celý systém upravili ve svůj prospěch. Vadí jim také to, že Čína nenápadně zvyšuje svůj vliv na místo, které jim připadá výjimečné. Vzdělaní Číňané získávají pracovní místa, o která mají zájem i absolventi z Hongkongu. Hongkongská média se často zdráhají kritizovat komunistickou stranu. Leung Čchun-jing demonstrantům nemůže nabídnout nic, co by je zaručeně uklidnilo. Protestující v Hongkongu už v tomto století dvakrát přinutili úřady, aby jim ustoupily: v roce 2003 kvůli plánům zavést přísný bezpečnostní zákon a pak znovu v roce 2012 při protestech proti změnám ve školství vedených Wongem. Tyto ústupky však mocipáni z Pekingu učinili v záležitostech, o které sice stáli, ale nijak zásadně je nepotřebovali. Tentokrát je situace úplně jiná. Leung Čchun-jing nejeví známky toho, že by se hodlal podvolit. Dvacátého osmého září na odpolední tiskové konferenci, jež se konala v sídle vlády obklíčeném tisíci demonstrantů, zopakoval svou podporu novému volebnímu systému. (Sám Leung Čchun-jing svou funkci získal díky zmanipulovaným volbám: v roce 2012 ho vybral převážně prokomunistický výbor. Získal 689 hlasů a spolu s nimi posměšnou přezdívku "689".) Leung Čchun-jing uznal, že systém sice možná není tím "ideálem", který si lidé přáli, ale prohlásil, že hongkongským občanům poskytne "všeobecné volební právo", které jim bylo přislíbeno. Po otázce, zda bude někdy nasazena čínská armáda, vyjádřil Leung Čchun-jing důvěru v hongkongskou policii. Krátce poté začaly ulicemi létat výbušky se slzným plynem, což překvapilo demonstranty, kteří na policisty křičeli: "Zbláznili jste se?" a "Styďte se!". Tato taktika pořádkových jednotek vyburcovala další lidi, aby se ke studentům ze solidarity připojili. Mnozí z nich se ozdobili žlutými stužkami, které si studenti zvolili jako symbol své touhy po demokracii. Protesty nepřešly v násilí, ale šířily se do dalších oblastí. Výzvy k Čchun-jingově rezignaci zaznívaly hlasitěji. Na cedulích a karikaturách nakreslených demonstranty je často vyobrazen s tesáky.

Nepředvídatelná síla

Tato krize však není ani tak zkouškou pro Leung Čchun-jinga jako pro jeho šéfa v Pekingu. Si Ťin-pching zkonsolidoval moc efektivněji než kterýkoli jiný lídr od dob Teng Siao-pchinga, který v osmdesátých letech uzavřel s Británií dohodu o navrácení Hongkongu Číně. Současný čínský prezident zpřísnil kontrolu médií a došlápl si na nezávislé intelektuály a aktivisty. Vládne tvrdou rukou v neklidných pohraničních oblastech, včetně Sin-ťiangu, kde si etnicky motivované násilí, teroristické činy a policejní útlak převážně muslimské ujgurské menšiny v uplynulých dvou letech vyžádaly stovky mrtvých (padesát z nich pouhý den předtím, než hongkongští studenti zahájili svůj bojkot vyučování). Když bojkot začal, soud v Sin-ťiangu odsoudil univerzitního profesora a umírněného představitele Ujgurů Ilhama Tohtiho k trestu doživotí za "separatismus" – jde o nejtěžší trest uložený disidentovi za mnoho let. Vzhledem k těmto okolnostem zřejmě není šance, že by Si Ťin-pching povolil v Hongkongu svobodné volby a dopustil tak, že by část Číny vedl přítel Západu. Obětování hlavy Leung Čchun-jinga by mohl být krátkodobý ústupek, který pak demonstranty přiměje k rozchodu. Ale jak poznamenal sám Leung Čchun-jing, pouze by ho nahradil jiný oblíbenec centrální vlády. Tato skutečnost hongkongským prodemokratickým aktivistům neuniká. Uznávaný politik a zastánce demokracie Albert Ho, který v roce 2012 kandidoval na funkci šéfa administrativy (bez šance na úspěch), uvádí, že rezignace Leung Čchun-jinga by "zchladila atmosféru", ale že by to nestačilo. Připouští, že je mizivá naděje, že by vláda v otázce svobodných voleb ustoupila. Jak říká: "Nikdo ve skutečnosti nevidí cestu ven." Když šlo toto číslo týdeníku The Economist do tisku, zdálo se, že čínské a hongkongské úřady doufají, že o dvoudenním státním svátku, kdy bude mít řada lidí dostatek volného času, aby se k demonstracím přidali, protesty vyvrcholí a poté začnou utichat, aniž bude nutné použít sílu. Dvacátého devátého září se pořádkové jednotky stáhly a nadále se drží při zdi. Zdrženlivost se jim vyplácí. Ve většině čtvrtí si lidé jako obvykle hledí svého. Dokonce i v blízkosti center protestů město normálně funguje. Zčásti tomu tak je i díky občanské zodpovědnosti demonstrantů, kteří po sobě dokonce sbírají odpadky a třídí je k recyklaci. Vzhledem k tomu, že politické řešení není v dohlednu, existuje velká pravděpodobnost, že přinejmenším jádro demonstrantů zůstane v ulicích. Protest se vyvíjí vlastní nepředvídatelnou silou, bez zjevného vedení (byť mu pomáhá charisma mladého Joshuy Wonga). Někteří studenti nyní prohlašují, že chtějí tlak stupňovat obsazením vládních budov. Kdyby taková taktika měla dlouhodobě pokračovat, velmi pravděpodobně by se střetli se silou. Ale i kdyby protesty po svátcích ustaly, roztrpčení řady lidí na území Hongkongu bude nadále doutnat. Jasný konec Si Ťin-pchingovy krize není na dohled. Na první pohled to vypadá, jako by se na Hongkong z kraje tamního suchého podzimu spustil urputný, déle než týden trvající déšť. Prakticky každý, kdo od 26. září vyšel na ulici, držel v ruce deštník a na sobě měl pláštěnku a holínky. Jediný detail neseděl: nepršelo. Deštníky, pláštěnky, masky a vrstvy igelitu nechránily obyvatele někdejší britské kolonie před nečekaně ošklivým počasím. Staly se zbraněmi v jejich boji proti vládám v Hongkongu i v Pekingu. Deštníky a nepromokavé ošacení měly nejprve chránit protestující proti slznému plynu a pepřovému spreji, jimiž jejich - původně nepočetná - shromáždění policisté rozháněli na samém počátku. Během několika dnů se z paraplat stal netradiční revolucionářský symbol. Protestující je přinášeli na demonstrace po desítkách, rozdávali je těm, kdo je ještě neměli, a zároveň na ně psali protestní slogany.

SOLIDARITA V ČÍSLECH

Často na nich byly k vidění číselné kódy. Je to zvyk přejatý z pevninské Číny. Tamní demonstrant by se snadno dostal do problémů, kdyby nesl například nápis upomínající na masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu. Číselná řada 8964 však zakázána není -každý nicméně ví, že se pod ní skrývá datum krvavé události, 4. červen 1989. Hongkongští demonstranti, kteří se svobodě slova těší a nemusejí se ke kódům uchylovat, jimi však po svém vyjadřují solidaritu s kolegy disidenty z pevniny. Podobně číslo 926 připomíná datum 26. září, kdy protesty začaly, a číslo 689 označuje počet hlasů, jimiž byl současný šéf tamní exekutivy Leung Čchun-jing (jehož odchod demonstranti požadují) zvolen do funkce. Výjevy, jež se po internetu dostaly do světa, jsou neopakovatelné. Davy shromážděnými v oblasti Admirality, kde sídlí vládní úřady, projíždí tam a zpět autobus veřejné dopravy. Číslo linky je změněno právě na zmíněných 689 a jako cílová stanice je uvedeno Hell, peklo. Protestující, jejichž počet odhadovala média nejméně na statisíce, mají dobrou školu Mahátmy Gándhího. Zaprvé, jsou úzkostlivě mírumilovní. Při střetu s policií na konci září, kdy jich bylo ještě pouze maximálně několik tisícovek, drželi ruce nad hlavou, aby ukázali, že jsou neozbrojení. Zároveň jsou ukáznění a neuvěřitelně dobře organizovaní: zvláštní týmy rozdávají ostatním vodu a jídlo; lidé, kteří bydlí v místech protestů, nabízejí své elektrické zásuvky kolemjdoucím, aby si mohli dobít mobilní telefony; po demonstracích zbývají na předem určených místech hromady roztříděného odpadu. Co vyhnalo tak spořádané obyvatele této zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky do ulic? Západní média mluví obvyklým černobílým jazykem o boji za demokracii -a jako obvykle tím realitu zplošťují.

BURANI VERSUS SNOBOVÉ

Masivní protesty se rozpoutaly bezprostředně po zbytečně násilném zákroku policie proti demonstrantům, kteří skutečně požadovali prodemokratickou změnu volebního zákona (o něm bude řeč níže). Kromě toho však obyvatele Hongkongu sužují jiné starosti, neméně palčivé, například peníze. V druhém čtvrtletí letošního roku se objem tamní ekonomiky poprvé po třech letech snížil a je dost pravděpodobné, že třetí kvartál na tom mnoho nevylepší. Hongkong se tak nejspíš dostane do recese. Ačkoli největší vinu na tom má razantní zpomalení ekonomiky pevninské Číny, místní vláda se hněvu nevyhnula. Oleje do ohně vášní přitom přilévá komplikovaný vztah ke krajanům z pevniny. Jsou to právě bohatí "praví" Číňané, kdo se do nejsvobodnější ekonomiky světa (viz tabulka) masově stěhuje a žene do astronomické výše hongkongský realitní trh. Tisk jim přezdívá "kobylky", což odráží jejich počet i spotřebitelské návyky. Druhá vlna přistěhovalců z pevniny, tentokrát těch chudých, kteří přišli do Hongkongu za prací, zase tlačí dolů tamní mzdy. To je kombinace, která by popularitu u domácího obyvatelstva nevynesla nikomu. K propuknutí vášní pak stačí málo. To se stalo v případě videa, jež se v létě objevilo na YouTube: byl na něm pevninský turista, jak v čisťounkém hongkongském metru pojídá nudle esteticky i hygienicky neuspokojivým způsobem. Autor záznamu to peprně komentoval a na čínské pevnině to způsobilo obrovské pozdvižení. Přes vnitrostátní hranici létaly oběma směry nadávky - pevninští Číňané se stali prasaty a burany, ti hongkongští zase imperialistickými snoby, jak napsala australská internetová publikace China Spectator.

PRÁVNICKÁ KLIČKA

Do téhle nepěkné nálady přišla v červnu zpráva, že Peking chce obejít závazek, jenž je součástí jeho smlouvy s Británií z let 1984 a 1997. Podle ní má Čína nejméně do roku 2047 respektovat zvláštní status Hongkongu a nemluvit jeho obyvatelům do vnitropolitických záležitostí. (Ještě předchozí čínský prezident Chu Ťin-tchao se nechal před pěti lety slyšet, že "jak Hongkong dospěje ke své demokracii, je jeho věc".) Od roku 2017 mají jeho obyvatelé mít možnost volit do zastupitelských a exekutivních orgánů kohokoli, kdo se jim zamane. V červnu však na toto citlivé téma vydal Peking takzvanou Bílou knihu, jež je de facto prováděcí vyhláškou ke smlouvě s Brity. Čínští komunisté v ní vymysleli úžasnou kličku: ano, můžete volit, koho chcete - ale jen z kandidátů, které vám vybereme my. Když to vyšlo najevo, začali obyvatelé Hongkongu po šéfovi exekutivy Leungovi požadovat, aby se proti pekingskému diktátu postavil. Celkem pochopitelně nebyli vyslyšeni. Leung je podnikatel v realitách, jenž se sice v politice začal angažovat ještě za britské vlády, ale již tehdy jej předcházela pověst, že je bílým koněm Pekingu. Dnes již demonstranti požadují jeho odstoupení a zároveň záruky demokratičtějšího výběru svých volených zástupců. Výše popsané zhruba vysvětluje původ protestů - ovšem vůbec nic neříká o tom, co si s nimi v Admiralitě a v Pekingu počnou. Kdyby se podobné pouliční protesty měly dít na pevnině, nebylo by o čem mluvit; současná Čína již sice není tou zemí z roku 1989, ale rozprašovat demonstrace za pomoci policie či armády stále umí. Existuje však několik dobrých důvodů, pro které si Peking nemůže řešení podle vzoru Tchien-an-men jen tak dovolit.

STABILITA PŘEDEVŠÍM

"Stabilita Hongkongu je na prvním místě," citovala agentura Bloomberg Victora Kaa, ředitele Čínské národní asociace pro mezinárodní studia v Pekingu. "Lidé mohou své postoje vyjádřit lepšími, legálními způsoby." To je jedno z mála oficiálních vyjádření režimu; obsahuje jemně skrytou obligátní výhrůžku, ale zároveň i skutečnou obavu - především z ekonomického dopadu protestů. Do konce minulého týdne byly trhy víceméně v klidu: hongkongská burza sice dva dny klesala (ve středu a čtvrtek byla uzavřena kvůli státnímu svátku), přičemž ztrácely především akcie firem zaměřených na turistický ruch a maloobchod, ale nijak dramaticky. Také hongkongští obchodníci v oblastech nejvíce zasažených demonstracemi a následnými uzavírkami si stěžovali, že přicházejí o byznys, ale ani to čínské vedení příliš netrápí. Daleko vážněji mohou brát v potaz nepřímou hrozbu, jež má podobu zdánlivě nesouvisejícího údaje o schodku v obchodní bilanci turismu. Ten by letos mohl dosáhnout nepříjemných sto miliard dolarů, což je zdaleka nejvíc na světě, jak upozornil server Asia.nikkei.com. Celkový objem turistického průmyslu v Číně letos spíše stagnuje kolem 2,8 procenta DPH, ovšem celkový počet zahraničních návštěvníků klesl o 2,4 procenta. Tito turisté však v Číně utratili pouze 24,8 miliardy dolarů, což již je téměř o pět procent méně než loni. Přičtěme k tomu, co utratí Číňané v zahraničí, a dostaneme celkový deficit 48 miliard dolarů za půl roku.

BOHATSTVÍ MIZ

Nejnepříjemnější přitom je, že naopak bohatí Číňané jezdí utrácet za luxusní zboží do zahraničí programově. Zaprvé je tam podle citovaného serveru takové zboží levnější až o polovinu; zadruhé se Číňané navíc obávají, že na pevnině jim prodají leda tak dobře vypadající padělky. Koneckonců, právě konkurence padělků letos přiměla luxusní firmy Gucci a Louis Vuitton pozastavit plánovanou expanzi v několika regionálních čínských městech. Posledně jmenovaná společnost dokonce jeden ze svých obchodů zavřela, napsala agentura Reuters. To celé hrozí zmařit, či alespoň krutě zkomplikovat střednědobý ekonomický plán čínského vedení. Ten se totiž opírá především o posílení domácí poptávky coby jediný realistický zdroj budoucího ekonomického růstu. Trend, podle něhož Číňané jezdí utrácet ven, zatímco turistů ubývá, tomu rozhodně nijak nepomáhá. A nelze si představit, že by široce publikovaný - a dojista kritizovaný - tvrdý zásah proti deštníkářům mohl udělat něco jiného než dále uškodit. Na to v Pekingu slyší. Tomu odpovídá i reakce šéfa hongkongské exekutivy Leunga. Nechal se slyšet, že nechá protesty probíhat týdny i měsíce, bude-li to třeba. To samozřejmě značí, že nechce vyhovět žádnému z požadavků - ovšem současně to také znamená, že nebude chtít problém řešit silou a spoléhá na to, že nespokojenci v Hongkongu se nakonec vyčerpají. I proto deštníková revoluce - zatím - žije.

Zdroj: Euro, Respekt

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.