Paní Wang Wej měla nedávno náročný týden. Ve středu šla na dvě svatby a pak v sobotu na dva pohřby. Každá akce obnášela hostinu, na niž musela podle zvyku přispět peněžním darem. Ještě před deseti lety by to nebyla žádná velká rána, protože běžná sazba za čtyři hostiny byl ekvivalent 100-200 korun. A před dvaceti lety by z rodinného záhumenku prostě přinesla rýži nebo obilí.
Hlavně nedat málo
Dnes už to rána je. Náklady na obdarovávání vzrostly na čínském venkově mnohem rychleji než příjmy. Ten týden dělaly výdaje paní Wangové 350 jüanů, což je bezmála 1200 korun - tedy měsíční plat. Příjemná, upřímná jednačtyřicetiletá žena říká, že si za ty peníze mohla koupit základní spotřebiče. Tak třeba karma by jí přišla vhod, aby si její manžel, příbuzní z jeho strany a dvě dospívající děti nemuseli ohřívat vodu na koupání v hrnci. Lednička by byla báječná. Ale to už jsou drahé výstřelky. Obdarovávání při velkých společenských akcích je pro stovky milionů čínských zemědělců nevyhnutelnou a čím dál tíživější povinností.
Hodně pozornosti se poslední dobou věnuje dárkům v čínských městech. V uplynulém roce čínská komunistická strana pod Si Ťin-pchingem zakročila proti nestřídmým oficiálním recepcím. Takový nepatřičný a okázalý konzum je všeobecně známou příležitostí k uplácení. Ale kultura hostin na čínském venkově a v maloměstech je mnohem tíživější problém. Přestože jsou opulentní funkcionářské večírky symbolem společenské nerovnosti, nejsou její hlavní příčinou. Skutečnou nerovnost mnohem více prohlubuje obdarovávání při běžných svatbách, pohřbech a oslavách kulatých narozenin.
Výměna dárků při takových příležitostech je v Číně již mnoho staletí součástí venkovského života. Tento zvyk nejenže přežil Maovy politické kampaně, ale ještě získal na významu. Podle Jün-siang Jena, antropologa působícího na UCLA, Maovy útoky na klany jakožto mocenské základny rozšířily síť obdarovávajících i na přátele a v postmaovské reformní éře na kuan-si neboli známé mimo vesnici. Jak příjmy Číňanů rostly, rozšiřující se síť pro obdarovávání - a povinnost nikdy nedávat méně, než člověk dostal minule - prudce roztočila spirálu zvyšujících se částek darů, s destruktivními následky pro chudé.
Všem na očích
Z akademické studie obdarovávání v chudé jihozápadní provincii Kuej-čou vyplývá, že v letech 2005-2009 průměrná hodnota darů ve třech vesnicích vzrostla ročně o 18-45 procent, zatímco průměrný příjem pouze o deset procent. Průměrný podíl příjmů utracených za dárky se zvýšil více než dvojnásobně - z osmi procent na 17 -, zatímco podíl příjmů utracených za potraviny klesl ze 48 procent na 42. Jeden z autorů studie, Si Čchen z Yale School of Public Health, došel k závěru, že to mělo negativní vliv na zdraví prenatálních dětí, neboť chudé těhotné matky omezily výdaje za jídlo, aby si mohly dovolit dávat čím dál nákladnější dárky.
Jádro problému spočívá v tom, že společenský model venkovského obdarovávání nebere v potaz příjem jednotlivce a že dodržování těchto pravidel není jen otázka toho, aby si člověk zachoval tvář. Podle Jün-siang Jena venkovští chudí dál rozdávají, i když si to nemohou dovolit, a to kvůli mocnému diktátu žen-čching neboli osobních citů. Pokud někdo nedostojí povinnosti reciprocity, tedy nebere ohled na to, že se svých bližních dotkne, pak "jedná nemorálně a v rozporu s etikou".
Břímě uvalené přikázáními žen-čching je bolestně veřejné, neboť dary se předávají všem na očích. Na typické hostině si hosté stoupnou do fronty a předávají hotovost u stolu na recepci, kde někdo zaznamenává částku a jméno hosta do rodinné účetní knihy na dary. Bez ohledu na váš příjem se očekává, že dáte aktuálně běžnou částku. A pokud jste si s hostitelem blízcí, musíte mu bez ohledu na svůj příjem dát více.
Pečlivý účetní systém rovněž vystavuje lidi tlaku, aby dávali stejně jako minule, čímž se zajistí, že momentálně běžné částky se budou jen zvyšovat. Jakýkoli faktor, jenž některým lidem ve vesnici (nikoli však všem) zvedne příjmy - výplaty migrujících dělníků, nečekaný příjem z vládního odškodnění za využití místní půdy nebo jako v případě některých sousedů paní Wangové výnosy z pěstování lukrativních plodin jako tabák -, zvýší i závazky pro každého. Ve vesnici Pcho-pchu, kde průměrný roční příjem činí méně než 20 tisíc korun, musí blízcí přátelé a příbuzní dávat přinejmenším 100 jüanů (320 Kč), když jen před deseti lety dávali pouze 10 či 20 jüanů.
Ani organizátoři hostin nemusí skončit v zisku: podle studie, jíž je Si Čchen spoluautorem, totiž vzrostly i náklady na hostiny a mohou tak stát pořadatele až několikanásobek toho, co vyberou na darech. Přesto mohou být některé hostiny výdělečné a ve větších městech jich je víc, s mnohem vyšším počtem hostů než v minulosti: 80. narozeniny, měsíční narozeniny u dětí, večírky pro děti odcházející studovat na univerzitu, kolaudační večírky. (V horách provincie Chu-pej někteří zemědělci pořádají hostinu, když mají jejich prasnice mladé.)
Kdyby paní Wangová chtěla svoje peníze nazpátek, pak má smůlu, protože nemá vhodnou příležitost. Jejímu nejstaršímu synovi je 17 a oženit syna je beztak nákladné: rodina nevěsty očekává, že dostane věnem dům. Neuspořádala tedy hostinu už od roku 2005, kdy se její rodina nastěhovala do nového domu, a vybrala jen pakatel, pár tisíc korun, od nichž se musí odečíst náklady.
Očekává, že letos věnuje na dary více (celkově kolem dvaceti tisíc korun), než si vydělá příležitostnou prací a obděláváním třetiny akru obilí a rýže, a na zbytek si proto bude muset vypůjčit. Jít na hostinu a nic nedat podle ní prostě nejde. Placení se může vyhnout jen tehdy, když se jí nezúčastní. To je podle paní Wangové možné ve velkoměstech, kde jsou vztahy volnější, ale ne ve vesnici. Pevnější vztahy ovšem mohou i víc škrtit.