O čínské odrůdě stesku po domovině

11.05. 2007 Češi očima Číňanů
"Nevím, zda bych se neměl s rodinou vrátit zpátky do Číny," překvapil mě nedávno majitel jedné čínské restaurace v Praze Čang. "Děti půjdou do školy a já nevím, zda je chci vychovávat tady."

Některé pochybnosti podvědomě nečekáte a o to víc vám pak straší v hlavě. Dobře zavedený Číňan, který si určitě polepšil, by opustil zemi, která mu nabídla lepší životní standard? Muž, který žije svobodně, by se vrátil do lůna miliardové stále komunistické země, v níž se ztratí jako kapka v moři? Co může člověka vést k tak divnému přemítání? "Co ti tady, probůh, chybí?" udiveně jsem vypálil na Čanga. "Nevím, zda chci svoji rodinu nadobro vyvést z Číny a nechat ji postupně zmizet v cizí kultuře. Za pár desetiletí si moje děti, natož vnuci ani nevzpomenou na svoje předky, zapomenou na civilizaci, ze které pocházíme. Vezmu jim dějiny, na něž mají právo," vysvětloval. Zažil jsem už podobnou debatu s pomocným dělníkem na moři v Egyptě, slyšel jsem už slova o velikých dějinách a odkazech, jenomže tentokrát byl přede mnou člověk, který má možnost se rozhodnout. Nebyl chudým nehybným kusem živé hmoty vydané napospas jednomu místu. Čang žil deset let v Česku, získal majetek, netrpí nejistotou ohledně povolení k pobytu a jeho děti mohou legálně chodit do školy, rozumějí česky a při jejich pracovitosti a píli je čeká nejspíš vynikající kariéra v oboru, co by si vybraly. Mohly by klidně studovat čínštinu a pak se stát tlumočníky nebo zástupci velkých čínských investorů v Česku. Jenomže praktický, shánčlivý a urputně obchodně talentovaný Čang se projevil jako idealista horlivější než byli první křesťané. Skrze obyčejného restauratéra a jeho výklad osobní filozofie a života "venku" jsem měl příležitost pochopit, jak se cítí Číňan ve vztahu ke své zemi. Ukázal se mi Číňan věřící ve výjimečnost čínské kultury a nekonečnost jejích dějin, věřící v kulturu vyvěrající z dávnověku a zcela nepochybně mířící do spárů věčnosti. Byl to muž, který při pocitu, že jeho rodina splyne s cizí zemí, pociťoval stesk a myslel si, že na světě není nesmyslnější rozhodnutí, když uvážíme, že Čína ovládne svět. "Nejde o žádné dobývání a násilí. Čína vymyslela papír, střelný prach nebo splachovací záchod. Jsme nejstarší říší na světě," vyprávěl zcela vážně Čang, který v rodné zemi vystudoval dějiny a intelektuální založení mi vždy stavěl na odiv. "Je těžké zcela opustit takový svět." Ach ano, došlo mi, to okaté a nabubřelé hledání nejstaršího "Číňana", které mělo dokázat, že Číňané nepocházejí z afrického předka člověka, není jen komunistickým na-cionalismem. Stejně jako vládou v Pekingu financovaný výzkum, který připouštěl, že v Číně existovala říše už před pěti tisíci lety a snese srovnání se Sumerem a Egyptem. Dvě stě expertů zatím bez světového vědeckého uznání přišlo s tvrzením, že bájné dynastie Šang a Sia existovaly a kultura v Číně je tak mnohem starší, než se soudilo. Číňané jim tleskali a věří jim víc než plnému žaludku. Čína je jako dinosaurus v polospánku, který se probírá a hledá jídlo: starobylé dějiny, vojenskou sílu, politickou moc. Uznání. Číňané jako by hledali důvody pro trvalost říše a potřebovali si potvrdit, že ať už se ve světě stane cokoliv, zeměkouli postihne jakékoliv strádání a civilizační šok, to hluboce čínské v Říši středu přežije a vytrvá. Jak potom může Číňan opustit svou zemi, naznačoval mi Čang. Není to riziko srovnatelné se sebezničením? Jiní zmizí, my zůstáváme. "Máš nějaké vysvětlení pro fakt, že Čína přežila tak dlouho? Nezpůsobila to jen izolace za Himálajem mimo hlavní dějinný proud?" opáčil jsem Čangovi a pozoroval, jak jeho děti pochodují sálem a nosí nové porce jídla na stoly. Zamračil se a usrkl z lahve piva. "Jaký hlavní proud dějin? To si myslíte jen vy v Evropě, že svět běžel po hlavním proudu dějin na vašem území," usmál se přátelštěji. "Právě toho se bojím. Moje děti se naučí dějiny, ve kterých Čína začíná existovat až s Markem Polem," znovu se zakabonil a pak udeřil: "Děsím se, že děti ztratí pospolitost, nakazí se vaším individualismem. Není na něm nic špatného, jen je zdrojem zla, které může zničit Čínu." Tak je to tedy, proto vystřeluje jako bolavý nerv do čínské paty obava, že tradiční svět už nebude odrodilé čínské děti v cizině zajímat. Tisíciletá ohromná miliardová říše žila jako veliká rodina, v níž jedinec byl míň než zvednutý písek v poušti. Smyslem kultury bylo přežít, udržet pospolitost za každou cenu a tento princip existence je ohrožen svobodným duchem, který se chce projevit bez ohledu na společnost. Na jednom dvorku kdysi ve městech, nyní už jen na venkově žijí nejméně čtyři generace rodiny, všichni pracují na společném díle a dělí se o dobré i zlé. Uvolnit tyto svazky znamená rozvolnit celou zemi. Čang nejspíš Prahu neopustí, možná jen filozofuje a provokuje. Svoje pochyby ale povláčí životem dál. Za krkem mu sedí závazek. Čína. Na některé národy jejich dějiny mluví hlasitě a občas i řvou.

Milan Fridrich

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.