V době, kdy klimatologové připisují lidstvu vinu za globální oteplování a nevratné škody na Zemi, je osvěžující číst si v díle dávného čínského filozofa, který považoval lidi víceméně za parazity svého okolí. Jmenoval se Wang Chong.
Před 1980 lety, roku 27 našeho letopočtu, přišel na svět v Shangyu - na území dnešní čínské provincie Zhejiang - mimořádně nadaný chlapec 王充 Wang Chong (čti Wang Čchung). Získal rozsáhlé vzdělání, leč nebažil po postupu za každou cenu; však se také dostal do funkce nejvýš na provinční úrovni. Při každé příležitosti pak připomínal, že úspěch ve veřejném životě nebývá přímo úměrný schopnostem a charakteru jednotlivce. Víc než o kariéru nebo změnu vládnoucí ideologie usiloval o pravdu: o poznání věcí takových, jaké jsou, aniž bral přílišný ohled na obecně přijímané názory. Zároveň prověřoval shodu lidských slov a skutků.
Programové úsilí o otevřené, nestranné a nezaujaté zkoumání vyjadřuje i název jeho ústředního, nejméně dvousvazkového spisu Lunheng, jehož příliš úzký výbor 24 kapitol z celkových 85 vyšel v češtině v roce 1971 v překladu Timotea Pokory pod názvem Kritická pojednání. Titul se ovšem dá přeložit i doslovněji a takřka popperovsky jako Teorie vložené na váhu - Wang nepřijímal žádnou dobovou teorii jako celek bez kritiky. Byl Sokratovi příbuznější než mnozí další Číňané i předsevzetím rozloučit se s tím, co se v kritické diskusi ukázalo jako falešné, uchovávat pouze to, co obstálo, a vposledku též životem v dobrovolné chudobě.
Vidí, a stejně nevěří
Pečlivá pozorování ani zjišťování, zda lidské výpovědi a jednání neobsahují protimluvy, které Wang prováděl v úctyhodném rozsahu, samy nestačí. K vypěstování poznávacích schopností je nezbytná též jistá suma znalostí, nadání, hluboké studium a schopnost vlastního zjišťování, formulací a vznášení dotazů. I kdyby byli staří klasikové sebelepší, texty o nich nedokážou poskytnout odpovědi ani na všechny dotazy na ně samé, natož na problémy současnosti. Lidé se naneštěstí nejen neumějí dobře tázat, ale ani neberou vážně to, co sami vidí - věří raději tomu, co říkají ostatní. Nadpřirozené minulé události, idealizaci staré Číny, obětiny, víru ve věštby a pověry (vrcholící právě za vlády dynastie Han) Wang přičítal sklonům lidí k nepřesnostem, přehánění, bájení a ke zkreslování věcí. Účelově využívaná nebeská a osudová znamení však nezprostí člověka odpovědnosti a potřeby samostatného myšlení.
Užíváním výše uvedených zásad Wang odhaluje a demonstruje, že spousta věcí, událostí a jevů spolu nesouvisí tak, jak lidé tvrdí a věří. Není rozumné provádět kupříkladu vymítání duchů a démonů. Buď neexistují, nebo nemají vědomí a těžko budou schopni škodit. Pokud duchové a démoni jsou, vědomí mají a škodit chtějí, pak se, jako u ostatních vědomých bytostí, dá čekat, že se za nebezpečí schovají a budou vyčkávat odchodu vymítačů jako loupežníci v krajině nebo vrabci kolem dvorku s obilím - a bylo by je třeba vyhánět a zabraňovat jim v aktivitách nikoliv pouze jednorázově, jak činí vymítači, nýbrž neustále. Ovšem tam, kde vládne ctnost, zpravidla chybějí události, které by se jim daly připisovat. Třeba však ony bytosti nechtějí lidem škodit a jenom u nich rády bydlí: pak ovšem nenatropí žádnou škodu, ani když nebudou vyhnány.
Nebesa člověka neslyší
Pokud by už nebe mělo rozumně ovlivňovat chod pozemských věcí, asi by napřed nerodilo nedobré vládce, kteří se cesty a ctnosti nedrží, aby je pak muselo napomínat špatnými znameními, ale rovnou by už mělo dokonalého vládce a tomu by ještě nařídilo, aby si vybral dobré lidi a do vlády jim nemusel zasahovat. Povyšovalo by schopné a čestné úředníky, a kariéru naopak zarazilo neschopným, závistivcům a intrikánům; dopřálo by ctnostným, aby si vychutnali život do sta let, zatímco špatné by již v mládí přivedly k smrti vlastní zločiny.
Další pověry Wang napadá poukazem na statistickou nepravděpodobnost: veškeré obyvatelstvo přes noc zatopeného města i statisíce vojáků zcela pobité armády dopadly nakonec stejně, i když měl každý jistě zvláštní horoskop a věštbu. Ani on, obdobně jako základní text taoismu Daodejing od Laozi (Tao te ťing od údajného mistra Lao-c'), nevěří, že by byla nebesa rozumná, spravedlivá, lidi záměrně stvořila a starala se o ně. Nemají uši, oči ani ústa a jsou tak obrovská, že by člověka stejně nezaslechla. Měla by příliš práce, kdyby měla neustále a záměrně řídit tvorbu všech listů, vytvořit a vybarvit každý chlup nebo pírko všech zvířat.
Přisátá veš
Druhým významným důsledkem Wangových empirických zkoumání je náhled, že záměrné ovlivňování věcí, bytostí a událostí lidmi bývá v praxi často velice neúčinné. Wang uvádí historku o muži, který přišel o úrodu, protože se pokoušel urychlovat růst obilí vytahováním jeho výhonků. Koncept "ziran", překládaný jako vlastní povaha, přirozenost či "samo od sebe tak", aplikuje na věci, živé bytosti i lidi: řídí se ponejvíce sami sebou a snahy přizpůsobit je něčím představám zpravidla mívají neblahé následky.
Filozofie Wang tak akcentuje svébytnost věcí, bytostí i různých lidských individualit více než valná část jak západní, zejména postkarteziánské filozofie, tak i buddhistických směrů indického původu. Spoustu složitých věcí lidé neumějí poznat, natož s nimi pracovat. Přestože leccos ovládat umějí, stejně to vše bude jen malou částí něčeho velkolepějšího, co řídit nedokážou. I (v Číně rozsáhlé) umělé zavlažování je jen malou součástí celkového koloběhu vody, který člověk řídit neumí.
Cenné plody, které lidstvo užívá, tak vznikají daleko více spíše díky povaze věcí a bytostí než zásluhou principu záměrného jednání za každou cenu. Velikášství člověka tudíž bývá škodlivé i směšné. Člověk se vzhledem ke svému okolí podobá spíše než pánu tvorstva nepříliš vítané vši, přisáté na tkáni.
Wangův postoj trochu připomínají některé obrazy taoistických výtvarníků s krajinou jako ústředním motivem, ale člověkem nanejvýš kdesi dole v rohu.
Vyhnout se nejhoršímu
Lidé by měli neustále počítat s vlastními omezenými schopnosti řídit sami sebe, natož svět. Nahlížení věcí z více úhlů či perspektiv, v němž se někteří čínští myslitelé cvičili již pár století před Wangem, jim může napomoci tento handicap trochu umenšit a Wang je dále uplatňuje i v politice. Navrhuje nedosazovat do vrcholných státních funkcí pouze lidi vzájemně si podobné: dominanci kariérních úředníků a praktiků moci chce vyvážit a navrhuje obsazovat část postů i učenci. Schopnosti a vysokou výkonnost úředníků i obvyklé nedostatky učenců Wang připouští, zároveň neopomene zdůraznit zpravidla přehlížené či vysmívané kvality učenců - otevřenost, cit pro spravedlnost a principiální politiku, schopnost kultivovat a mravně očišťovat okolí, stanovit dobrá pravidla jednání.
Teoretikovi čínského tzv. legismu, Hanu Feizimu (Chan Fej-c'), který o pár století dříve chtěl vládnout výhradně pomocí účelového zákoníku, vymezujícího odměny a především kruté tresty dle kritéria posilování či poškozování státu, Wang vytýká, že jeho systém nedává žádný prostor kultivaci přirozeného života, laskavého přístupu a ctnosti a spoléhá se výlučně na sílu. Vládnutí státu dle Wanga není zas tak moc odlišné od vedení jednotlivců a sílu stát ke svému prostému přežití sice potřebuje, ovšem neméně než ctnost, bez níž jakákoli společenská formace nebude fungovat. Nemusí fungovat ani po eventuální porážce a rozsekání povstalců či "banditů", jejichž příchod bývá ostatně symptomem nedobré vlády.
Racionalista Wang i tak počítal s limity růstu a "rozvoje" více než typičtí evropští sociální inženýři. Na rozdíl od nich se dokázal radovat nikoliv až z naplnění vlastní velkolepé vize rozmachu lidstva a jeho neustálého růstu, nýbrž již z každého jednorázového uniknutí hrozbě. Západní, ale i čínští političtí myslitelé obvykle probírají pouze dvě alternativy: štěstí a blahobyt jako důsledek dobrých politiků či dobrého (a zpravidla jimi doporučovaného) systému, anebo opak, totiž bídu, coby následek špatných vládců, špatného systému.
Wang poctivě promýšlí ještě další, i dnes stále reálnou vyhlídku - totiž permanentní válku nebo nedostatek zdrojů k životu, s čímž jakýkoli systém ani sebelepší vládci téměř nic nesvedou.
Nezasahuj, nezaměřuj
Již od projektů u Platona se mnozí úporně snažili naplánovat nějakou sjednocenou ideální společnost, ovládanou z jednoho vrcholného a všemu nadřazeného hlediska a bodu, v níž mají být lidé na sobě a na vládcích ještě závislejší než dřív. Wang žádný striktně vymezený názor vnucovat nechce a nemá ani touhu po ještě těsnějším "spojení" s ostatními. Cestou nebes je nezasahování, nezaměřenost. Jeho srdci by byla nejbližší všeobecná svoboda vzdělaných jednotlivců nejen od politiky, ale i od přílišné vzájemné závislosti a kontrol, aby si každý mohl uchovávat a kultivovat onu blahodárně působící vlastní přirozenost. Poměry, v nichž by mohli jak lidé v životě, tak vládce a ministr při vládě na sebe vzájemně zapomínat, stejně jako na sebe zapomínají ryby ve vodě a zvěř v lesích.
Za vyzvedáváním legendárních taoistických vládců s přirozenou autoritou, za jejichž vlády byl v zemi pořádek a klid, i když se oni bohatýři namísto přímých zásahů do politiky pohříchu oddávali lenošení, je spíše než touha po nadsázce Wangův postřeh, že politické schopnosti se nedají naučit přímo, bývají něčím velice specifickým, neprobádaným a neodvoditelným od běžného lidského hodnocení. Intuice zde může zafungovat lépe než veškeré vědomosti. Slova chvály si s menšími výhradami Wang našel jen pro vládnoucí dynastii Han (Chan), která se ovšem v jistých dobách zasloužila o takový mír a blahobyt, že by mohlo mnoho národů 20. století tehdejší Číně závidět. A když ona dynastie posléze přijala konfuciánství za státní ideologii, neváhal Wang tvrdě kritizovat konfuciány včetně samotného Konfucia za neschopnost a nekoherentnost slov a skutků.
Těm, kteří dnes chtějí navracet sebe i celou společnost k jistým duchovněmocenským "kořenům Evropy", sluší se připomenout, že Wang nebyl přes onu nemilosrdnou kritiku, přes originální názory i nekonformní povahu ve staré Číně otráven bolehlavem, ukřižován, upálen, umučen ani popraven. Zemřel přirozeně v kmetském věku jako vážený člověk a v životě si dokonce mohl jako správný Číňan i zaúřadovat.
Cenné plody, které lidstvo užívá, tak vznikají daleko více spíše díky povaze věcí a bytostí než zásluhou principu záměrného jednání za každou cenu. Racionalista Wang Chong i tak počítal s limity růstu a "rozvoje" více než typičtí evropští sociální inženýři. Postoj Wanga nemá daleko k čínským obrazům krajiny, v níž člověk je až "tím druhým".