Čao Jen a jeho šváb

14.09. 2005 Čínské komentáře
Příběh čínského novináře, který prozradil „státní tajemství“

Nedobrovolným hlavním hrdinou této tragikomické historky je třiačtyřicetiletý čínský novinář Čao Jen, který před loňským zadržením pracoval pro americký list New York Times. Hrozí mu i více než deset let odnětí svobody, a to za něco, co nespáchal. Příběh nám říká, že ani nejvyšší obezřetnost Číňana neochrání, rozhodne-li se ho stát zavřít; že stát je mstivý a nezapomíná na starší hříšky; že se prozrazení státního tajemství dá v Číně hodit na krk kdekomu – a konečně, že mobil je možná dobrý sluha, ale také zrádce. To vše si můžeme připomenout u příležitosti amerického setkání prezidentů Chua a Bushe, kdy na Čaoův problém přijde řeč, a prvního výročí jeho zadržení. Nespolupracuje Do Čaova příběhu vstoupíme ve chvíli, kdy se v něm objevuje šváb. Čao ho nalezl v salátu, který si dal v pekingské provozovně Pizza Hut. Dal si zavolat šéfa provozovny, ale ten se choval málo pokorně, a tak Čao zapnul svůj několik dní vypnutý mobil a pozval známého, lokálního novináře, aby se na švába přijel podívat. Místo lokálního novináře přijeli tři pánové, vyzvedli si Čaa a převezli ho do vyšetřovací vazby. V ní je už rok. Nepouštějí k němu rodinu, žádost o propuštění na kauci byla zamítnuta. Pokud s ním někdy začne soud, bude téměř jistě neveřejný, a Čao může čelit obžalobě z podvodu či z ještě mnohem těžšího přečinu, prozrazení státního tajemství. A deset a více let odnětí svobody mu hrozí proto, že podle vyšetřovatelů nespolupracuje. Nedoznal se. Obvinění Čaa je absurdní hned v dvojím slova smyslu. Článek v New York Times (7. září 2004), kvůli němuž je Čao Jen ve vazbě a který rozzlobil čínské vedení, obsahoval zmínku, že předseda vlivné vojenské komise Ústředního výboru Komunistické strany Číny Ťiang Ce-min nečekaně nabídl svou rezignaci. To ukazovalo na mocenský boj. Ale notoricky známý! Ťiang je bývalý prezident a stranický šéf. V zahraničních médiích se hodně psalo o jeho přetahování s nástupcem, Chu Ťin-tchaem. Když se Ťiang rozhodl odejít z poslední významné funkce, znamenalo to, že přiznává prohru. Psát o chystané rezignaci politického vůdce je ve většině států světa naprosto normální – ovšem v Číně se z toho dá udělat prozrazení státního tajemství. To je ta první absurdita. Tou druhou je fakt, že zmíněnou informaci do článku nedodal Čao. Tvrdí to šéf pekingské kanceláře deníku New York Times Joseph Kahn. Trvá na tom, že se o chystané rezignaci Ťiang Ce-mina dozvěděl z jiného zdroje než od Čaa; do článku, který sám sestavoval, zařadil jen Čaovu dva měsíce starou zprávu, že Chu odmítl dva Ťiangovy kandidáty na křesla ve vojenské komisi. Brzy poté, co článek vyšel, požádal Čao, který podle Kahna vyhlížel znepokojeně, o několik dní dovolené. Čao měl pocit, že se státní moc bude za informaci o chystaném Ťiangově odchodu chtít mstít právě jemu. Kahn mu to rozmlouval, ale Čao řekl: „Vy nevíte, jak pracují.“ Čao věřil, že když se na několik dní ztratí a vypne mobil – předtím si známým postěžoval, že agenti sledují jeho pohyb i prostřednictvím mobilu –, na zmínku o Ťiangově rezignaci se pozapomene. Jenže pak se v pizzahutovském salátu objevil onen osudný šváb a rozvzteklený Čao si mobil zapnul… Mimochodem: v týž den, kdy šváb znehodnocoval salát a kdy si Čaa odvezli tři páni, rezignoval Ťiang Ce-min na předsednictví vojenské komise. Začal radit venkovanům Čao měl dobré důvody ke strachu, že po článku v New York Times z něj bude – jak se to nakonec opravdu stalo – obětní beránek. Se státní bezpečností měl tento bývalý policista, kterého začátkem devadesátých let okouzlila novinařina, letité zkušenosti. Psával o korupci na venkově a dával ve svých článcích prostor stížnostem rolníků. Od roku 2002 byl v redakci časopisu Čínská reforma a patřil mezi jeho tři nejostřejší autory. Problematika, o níž referoval, ho strhla natolik, že začal venkovanům radit, jak se mají proti zkorumpovaným úředníkům bránit a jaké náležitosti má mít petice, jejímž prostřednictvím se dají oslovit vysoce postavení politici v Pekingu. (Josephu Kahnovi Čao slíbil, že jako zaměstnanec New York Times nebude v takových aktivitách pokračovat.) V soukromí však ostrý autor Čao dával najevo, že se státní mocí nechce bojovat, že je ochoten dát císaři, co jeho jest. Agenty státní bezpečnosti neprovokoval a udržoval s nimi dobré vztahy; snažil se dokazovat, že není proti režimu jako takovému, že mu vadí jen chyby. Pokus o konstruktivní kritiku, řeklo by se za reálného československého socialismu. Jednou přišel na schůzku s tajným policistou pozdě a jeho protějšek mu pohrozil, že navštíví Čaova nadřízeného, šéfredaktora Čínské reformy. Čao Jen se obratem pokusil agenta usmířit písemnou omluvou a dárkem, který tajnému policistovi doručil prostředník. Státní bezpečnost mu ale stejně nedůvěřovala, sledovala ho a v roce 2001 ho zadržela a vyslýchala. Když měl Čao začátkem roku 2004 pocit, že by mohl přijít o místo v Čínské reformě – ta byla tehdy pod tvrdým nátlakem, aby její kritika byla mnohem konstruktivnější –, odešel raději sám. Čínští vydavatelé se ho báli přijmout, byl pro ně příliš kontroverzní. Jenže Čao potřeboval peníze a potřeboval je rychle: měl zbrusu nový byt v Pekingu a musel udržet dceru na vysoké škole. V květnu 2004 se dohodl s Kahnem, že bude obstarávat podklady pro články psané pro New York Times. Pro list však kvůli Ťiangovi a švábovi v salátu pracoval jen čtvrt roku. Pružný zákon se hodí Čao Jen má při své smůle štěstí. Ví se o něm. O jeho osud se zajímají zahraniční média, a zdaleka ne pouze deník New York Times. Kauzu před časem zmínila americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová a téměř jistě figuruje v širším okruhu témat, které Georgi Bushovi a Chu Ťin-tchaovi připravili před summitem obou prezidentů (přesunutým kvůli hurikánu Katrina ze 7. září na termín těsně před Valným shromážděním OSN) jejich spolupracovníci. Podobně se ví i o případu hongkongského novináře Ching Cheonga, který pracoval pro singapurský list Straits Times. Ani to není hezká historie. Chinga zatkli čínští policisté v dubnu na jihu Číny, kam jel pro přepisy rozhovorů s Čao C‘-jangem (někdejší generální tajemník komunistické strany, upadl do nemilosti, poněvadž se v roce 1989 stavěl proti vojenskému rozdrcení pekingského demokratizačního hnutí). Ching se podle vyšetřovatelů doznal, že provozoval špionáž pro Tchaj-wan; prý na ostrov dodával citlivé informace o čínské politice, hospodářství a vojenství. Některé z nich byly údajně vrcholně tajné. A prý si za to nechal dobře platit, podle agentury Čína dostal „statisíce dolarů“. Čína tato tvrzení – která Chingovi blízcí ostře odmítají – nepodložila jediným věrohodným důkazem. Úřady k Chingovi nepouští ani členy jeho rodiny, ani zástupce jeho zaměstnavatele, ani britské úředníky (Ching má britský pas). Ching už byl obžalován, a pokud by ho soud uznal vinným, může dostat trest smrti. Za vazebními a vězeňskými mřížemi v Číně je však kvůli údajnému prozrazování státního tajemství dalších čtyřicet novinářů – a o těch se toho mnoho neví. S dvěma výjimkami. Ťiang Wej-pching si odpykává šestiletý trest za to, že psal o korupci v severovýchodní Číně, a Š‘ Tchao rozčílil komunistickou vrchnost tím, že na webu vystavil své výpisky z pokynů ministerstva propagandy. Dostal deset let. Přesný počet lidí, kteří jsou v Číně každý rok odsouzeni na základě zákona o státním tajemství, není znám, ale odhaduje se, že jde o několik stovek. Čínský zákon o státním tajemství byl přijat v roce 1988 a pocit, že je už zastaralý a příliš vágní, nemají jen disidenti, ale i oficiální čínští právníci, a dokonce někteří představitelé vlády. Odborník na čínské právo Jü Pching listu New York Times řekl, že návrhů na novelizaci zákona je už více než tucet. Schválen nebyl žádný. Není divu: současný tvárný zákon nabízí úřadům ideální možnost, jak nepohodlnou osobu vyřadit zdánlivě právní cestou. Čao Jen (Zhao Yan) 赵岩 Narozen v roce 1962 v Charbinu, klimaticky drsné metropoli severovýchodu Číny, původním povoláním policista; 90. léta – stává se novinářem specializovaným na odhalování korupce na čínském venkově; 2001 – zadržen a vyslýchán státní bezpečností; 2002 – začíná působit v redakci časopisu Čínská reforma; 2004 – od května připravuje podklady pro články v deníku New York Times; září 2004 – zatčen a dodnes držen bez soudu za článek, který oznamoval rezignaci Ťiang Ce-mina; bude-li souzen za údajné prozrazení státního tajemství, hrozí mu více než deset let za mřížemi.

Milan Slezák, komentátor ČRo1, Respekt

更多文章

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.