Hlad Číny po přírodních zdrojích působí víc problémů doma než v zahraničí.
A Čína je stále hladovější. Přestože v Americe klesá spotřeba benzinu, ceny ropy lámou rekordy, protože poptávka z Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik je stále na vzestupu. Mezinárodní agentura pro energii očekává, že čínský import ropy se do roku 2030 ztrojnásobí. Poptávka Číny po surovinách všeho druhu roste tak rychle a přináší takové žně zemědělcům, horníkům a naftařům, že ji nevystihují ani slova jako „býčí trh“ nebo „cyklická expanze“. Bankéři si proto vymysleli nové slovo: supercyklus.
Ne všichni pozorovatelé jsou však z nezřízené čínské chuti na komodity nadšení. Nejčastější námitky se zaměřují na zahraniční politiku. Říká se, že ve snaze zajistit si spolehlivé dodávky surovin Čína hýčká diktátory, plení chudé země a podkopává úsilí Západu o další šíření demokracie a prosperity. Nejostřejší hlasy varují, že Amerika a Evropa „ztrácejí“ Afriku a Latinskou Ameriku.
Tento argument přehlíží výhody, které čínská komoditní horečka přináší, a to nejen chudým zemím, ale i některým bohatým, jako je například Austrálie. Africké a latinskoamerické ekonomiky nikdy nerostly rychleji. Tento růst může povznést z chudoby víc lidí než ochabující programy západní pomoci. Čína navíc není jedinou zemí, která podporuje brutální režimy. Stačí se podívat na francouzské jednotky roztroušené po Africe, které nedávno doručily dodávku libyjských zbraní bojovnému samovládci Čadu Idrissi Débymu.
Nový odstín
Čína by mohla – a měla – využít svého vlivu k tomu, aby zkrotila nejprovinilejší ze svých přátel včetně vlád Súdánu a Barmy. A také se o to začíná snažit. Přestala odporovat nasazení mírových složek Organizace spojených národů v Dárfúru, a dokonce se je chystá posílit o své ženisty. Čínský premiér Wen Ťia-pao veřejně vyzýval k nastolení demokracie v Barmě – a přestože se demokracie v pojetí čínských vládních představitelů poněkud liší od demokracie západní, je to odvážný krok od vlády, která tvrdí, že se neplete do vnitřních záležitostí jiných zemí. Čím více bude Čína obchodovat se zbytkem světa, tím odstupňovanější zřejmě bude její zahraniční politika.
Nicméně čínský hlad po surovinách způsobuje množství problémů – většinu z nich však přímo v Číně, a nikoli v zahraničí.
Čína odčerpává čím dál víc komodit nejen kvůli tomu, že její hospodářství tak rychle roste, ale také proto, že se tento růst soustřeďuje v odvětvích s vysokou spotřebou zdrojů. Během několika posledních let došlo ke znatelnému posunu od lehkého k těžkému průmyslu. Z tohoto důvodu nyní Čína spotřebuje na každou jednotku produkce větší množství surovin.
Tato změna se může zdát nepodstatná, má však závažné důsledky. Jednak způsobila, že si Čína zadala v zahraničí, za což nyní sklízí takovou ostudu. Větším důvodem ke znepokojení je to, že je příčinou dalšího zhoršování už tak značně znečištěného životního prostředí v Číně. Těžký průmysl potřebuje obrovské množství elektrické energie. Například ocelářství odebírá 16 procent čínské elektrické energie oproti 10 procentům, která spotřebují všechny čínské domácnosti dohromady. Zdaleka nejběžnějším palivem využívaným pro výrobu elektrické energie je uhlí. Více oceláren a chemických závodů tudíž znamená více kyselých dešťů a smogu, o globálním oteplování ani nemluvě.
Tyto nepříjemné skutečnosti jsou také ohromnou zátěží pro společnost. V jejich důsledku každoročně onemocní miliony lidí, dojde ke statisícům předčasných úmrtí, snižují se zemědělské výnosy a tak dále. Pchan Jüe, náměstek státního úřadu pro ochranu životního prostředí, usuzuje, že náklady způsobené znečištěným životním prostředím ročně dosahují deseti procent HDP.
Není kouře bez ohýnku
Není tedy divu, že znečištění životního prostředí vyvolává stále větší počet protestů a demonstrací. Jen v roce 2006 jich podle oficiálních údajů proběhlo na 60 tisíc. Některé z nich nepořádají bezmocní venkované, ale dobře organizované městské vrstvy ze Šanghaje a Sia-menu. Takový vývoj musí čínské vládce děsit. A potenciál pro ještě rozkladnější ekologické krize je obrovský: sever Číny už trpí nedostatkem vody a ledovce, které napájejí tamní vysychající řeky, následkem globálního oteplování odtávají.
Vláda si je těchto problémů vědoma a snaží se na ně reagovat. Tento měsíc využila zasedání Národního lidového kongresu, aby úřadu pro ochranu životního prostředí udělila status ministerstva. Zvýšila pokuty za znečišťování, snížila dotace na paliva a zrušila daňové úlevy pro těžký průmysl. Také propaguje čistší zdroje energie, jako například větrné elektrárny a zemní plyn. Leč navzdory horečným snahám vyčistit Peking do srpnového začátku olympijských her sportovci stále pochybují, že tamní vzduch bude k dýchání. Kupříkladu nejrychlejší světový maratonský běžec Haile Gebrselassie pohrozil, že kvůli znečištěnému ovzduší účast v závodě odřekne.
Zelené plány vlády podkopává umělý nadbytek laciného kapitálu a ochota úředníků nalévat ho do těžkého průmyslu. Čínské banky s požehnáním vlády platí negativní reálné úroky z vkladů, a tak mohou velmi levně poskytovat půjčky státním podnikům. Mnohé z těchto podniků také těží z bezplatných pozemků a státu platí zanedbatelné dividendy. Díky tomu zbývá spousta peněz, které lze investovat do dalších špinavých továren. Čínští vkladatelé a daňoví poplatníci dotují právě ta odvětví, která jim způsobují pomalou otravu.
Další vývoj v Číně povede k obrovské spotřebě surovin. Ale vzhledem k tomu, nakolik už je tato země znečištěná a kolik nepokojů znečištění vyvolává, měla by svůj hlad po zdrojích krotit. Méně marnotratná strategie rozvoje by pro ni byla zdravější.