Posledním případem, kdy se podle pamětníků nějaký čínský vůdce odvážil s megafonem v ruce do nespokojeného davu, aby pronesl omluvu, bylo vystoupení Čao C‘-janga na náměstí Tchien-an-men v květnu 1989, kdy se dotyčný omluvil protestujícím studentům. Čaovu kariéru tato omluva stejně nezachránila a vládě nijak nepřekážela v tom, aby o několik dní později nechala na náměstí vjet tanky. Zdá se ale, že udělala dojem na jednoho muže, který stál tehdy po jeho pravém boku. Wen Ťia-pao se letos coby čínský premiér rozhodl svého bývalého šéfa napodobit. Jezdil po vlakových nádražích, kde davy zmrzlých lidí celé dny čekaly na to, až budou moci odjet domů na každoroční oslavy čínského Nového roku, a megafonem se omlouval za kolaps dopravy způsobený nejhorším zimním počasím, jaké Čína zažila přinejmenším za poslední půlstoletí.
Omlouvá-li se politik, i v Číně tak jako kdekoli jinde tím de facto většinou říká, „já za to nemůžu“. Na vládu si zpravidla rád zanadává kdekdo a někteří čínští blogeři začali dělat nenápadné narážky na hurikán Katrina. I v Číně se nicméně najde mnoho lidí, kteří současnou katastrofu připisují spíš „vyšší moci“ než neschopnosti politbyra.
V podmínkách diktatury jedné strany, kdy mít moc odjakživa znamenalo nemuset se za nic omlouvat, je ale pokora čínského premiéra přesto pozitivním přitakáním principu vládní zodpovědnosti. Je to jeden z dokladů, že čínské vedení začíná brát více na vědomí nespokojené reptání těch, kdo ztrácejí půdu pod nohama v překotném honu za stále větším ekonomickým růstem.
Wen Ťia-pao a stejně tak Chu Ťin-tchao, vůdce strany a čínský prezident, v mnoha projevech slibovali, že udělají více pro překlenutí propasti, která se rozevírá mezi bohatou částí populace žijící většinou ve městech a chudým, zpravidla venkovským obyvatelstvem. Právě lidé strádající na přeplněných, vymrzlých nádražích patří k těm, kdo spojují obě strany propasti. Mnozí z nich unikli před bídou, která jim hrozila v čínském vnitrozemí, do dynamicky se rozvíjejících továren a stavenišť v přímoří. Každoroční svátek počátku lunárního roku představuje jejich jedinou šanci udělat si pár dní volno, zajet domů a navštívit své nejbližší. Není divu, že se premiér bál, v jaké jsou asi náladě.
Mimo kontrolu
Premiér i prezident sice mluví o tom, jak jim nastalá situace leží na srdci, ale v praxi neudělali téměř nic pro to, aby jí zabránili, takže jejich projevy účasti lze stěží brát vážně. Skutečně platí, že koncepční chyby vlády v některých ohledech neúnosnou situaci způsobenou počasím ještě zhoršily. Především jde o nedostačující mechanismy pro likvidaci následků živelních pohrom a špatnou koordinaci mezi jednotlivými vládními sektory, které mají současný stav řešit.
Druhým hříchem vlády je to, že se dlouho odmítala zabývat základním strukturálním problémem, totiž tím, že v Číně si stovky milionů migrujících pracovníků, kteří zpravidla pracují daleko od svých rodin, vybírají dovolenou přesně ve stejnou dobu. Na změnách v systému nároků na dovolenou se nyní opožděně pracuje. Zrevidovat bude třeba i normy o trvalém bydlišti, kvůli nimž nemohou být rodiny pospolu.
Zatřetí, přinejmenším jeden aspekt poslední krize se dal předvídat a je zčásti přímým důsledkem vládní politiky. Jde o výpadky v dodávkách elektřiny, jejichž následky pocítily desítky milionů lidí a jež ještě zhoršily dopravní krizi. Nedomyšlená reforma uvolnila ceny paliva, ale neumožnila výrobcům elektrické energie promítnout rostoucí náklady na uhlí do cen elektřiny, protože ty zůstaly fixní. Mnoho výrobců reagovalo tím, že nechali své zásoby paliva nebezpečně ztenčit v naději, že až se na jaře oteplí, ceny klesnou.
Máloco děsí čínské vůdce tolik jako vysoká míra inflačního růstu cen. A vzhledem k tomu, že na produkci i distribuci potravin se odrazila nepřízeň počasí, budou nejspíš v pokušení znovu zavést administrativní regulaci cen. Nedávná krize ovšem nesvědčí o tom, že takováto opatření jsou potřeba, ale spíš o tom, že nefungují.
Alternativní model osvíceného despotismu
Od svého obnovení Pierrem de Coubertinem byly olympijské hry vždy zpolitizované. Ty první se uskutečnily v roce 1896 v Aténách s cílem znemožnit Turky, kteří stále okupovali severní Řecko. Berlínské hry v roce 1936 se staly oslavou triumfu nacistické ideologie. A olympijské hry v Soulu v roce 1988 otevřely dveře k demokratizaci Jižní Koreje.
Letošní letní olympijské hry v Pekingu nebudou o nic méně politické – budou však připomínat Berlín, anebo Soul? Stanou se apoteózou autoritářského režimu, anebo počátkem jeho zániku?
Řada optimistických pozorovatelů Číny, jejichž postoj často změkčují úzké vztahy s komunistickým režimem, sází na „měkký“ přechod od despotismu k otevřené společnosti, avšak nedávné události tuto přívětivou interpretaci nepodporují. Od počátku tohoto roku je útlak bojovníků za lidská práva, advokátů a blogerů tvrdší než kdykoliv předtím.
Dvě symbolické postavy
Přesný počet demokratických disidentů, kteří byli uvězněni nebo ještě něco horšího, není znám. Neexistuje způsob, jak do celkového množství započítat oběti, kterých si nikdo nevšimne, nebo odpovědět na otázku, proč jsou někteří lidé odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni. Nevíme, kolik jich je bez procesu posláno do „převýchovných center“. Zkusme se vzhledem k absenci spolehlivé statistiky zaměřit na dvě symbolické postavy čínského prodemokratického hnutí: Chu Ťiu a Čchena Kuang-čchenga.
27. prosince 2007 použilo dvacet ozbrojených policistů krajní fyzické násilí, aby zatklo Chu Ťiu přímo před zraky jeho manželky a dvouměsíčního dítěte, přičemž se chovali tak, jako by jim zatýkaný dokázal klást skutečný odpor. Chu Ťia je však drobný čtyřiatřicetiletý muž, jenž trpí těžkým onemocněním jater. Navíc je zapřisáhlým vyznavačem nenásilí, obdivovatelem dalajlamy, následovníkem Mahátmy Gándhího a vroucným buddhistou.
Proč nasazuje mocná Komunistická strana Číny veškerou sílu, aby unesla – žádné slovo nevystihuje lépe, co se stalo – tak titěrného nepřítele? Strana ho obviňuje z „podvratné činnosti“, avšak Chu neporušil žádné zákony, nestojí v čele kontrarevoluční armády a nebyl na pokraji svržení strany.
Chu Ťiovy politické kroky jsou mnohem skromnější. V roce 2000 zanechal studia na Pekingské univerzitě, když se dozvěděl, že tisíce rolníků z provincie Che-nan umírají na AIDS poté, co prodali krev místním překupníkům. Od vypuknutí epidemie je jeho hlavní činností rozdávání léků a morální útěchy zoufalým obyvatelům vesnic této provincie.
Místní úřady Chu Ťiovi dobročinnou práci nijak neulehčují, přestože i ony nesou za epidemii částečnou zodpovědnost. Protože jsou navíc nevládní organizace v Číně zakázány, může Chu Ťia jednat pouze sám za sebe. Pokud by na podporu své charity založil jakoukoliv organizaci, porušil by zákon.
Tragédie obětí z Che-nanu nicméně otevřela Chu Ťiovi oči a umožnila mu pochopit, že její příčinou je absence lidských práv v Číně. Založil tedy webovou stránku, která funguje jako chatovací místnost pro čínské intelektuály sdílející jeho obavy. Tato webová stránka – kterou nyní vláda zablokovala – informovala rovněž o osudu Čchena Kuang-čchenga.
Slepý rolník a právník-samouk Čchen protestoval v roce 2005 proti únosu přibližně tří tisíc žen v jeho rodném městě Lin-i. Ženy byly sterilizovány nebo donuceny k potratu, aby se stabilizoval růst počtu obyvatel v regionu. Protože je však toto mimořádné násilí v rozporu s čínskými zákony, zaslal Čchen petici centrální vládě, což je v Číně jediná právně uznávaná forma protestu. Když v doprovodu malé skupinky právníků nesl svou petici do Pekingu, byl obviněn z narušování plynulosti dopravy ve věčně ucpaných ulicích tohoto města a odsouzen ke čtyřem letům vězení.
Olympiáda osvíceného despotismu
Proč se tak umírněné činy, nadto zakořeněné v čínské morální tradici, setkávají s tak dramatickou represí? Chu i Čchen očividně respektují zákon. Nevolají po revoluci. Je pravdou, že hovoří se zahraničními novináři, kteří o jejich skutcích informují, avšak takový kontakt není nezákonný.
Stranou však obchází strašidlo sovětského precedentu. Žádnému čínskému Sacharovovi nebo Solženicynovi nebude umožněno poskvrnit „úspěch“ strany. Uvěznění Chu Ťii a Čchena Kuang-čchenga je jasným signálem, že žádný demokratizační proces v Číně nezačne mimo stranickou kontrolu.
Když se čínští představitelé zmiňují v oficiálních prohlášeních o demokracii, myslí tím „organizovanou“ demokracii shora dolů. Jakýkoliv pokus o demokratizaci prostřednictvím občanské společnosti tak bude v zárodku rozdrcen.
Čína evidentně není na cestě k demokracii západního střihu a hospodářský růst se nestane předehrou ke svobodné společnosti tak dlouho, dokud tomu strana dokáže bránit. Skutečnou ambicí režimu je vynalézt alternativu k západní demokracii: jakýsi osvícený despotismus pod kuratelou meritokratické komunistické strany. Olympijské hry jsou organizovány tak, aby tento alternativní model podporovaly.
Nakolik je tento model legitimní? Šedesát milionů členů strany, téměř ve všech případech mužů a obyvatel měst, by s ním pravděpodobně souhlasilo, stejně jako by s ním možná souhlasilo 200 milionů Číňanů, kteří se dělí o zisky z rychlého hospodářského růstu. Co si však o tomto osvíceném despotismu myslí jedna miliarda lidí žijících v naprosté chudobě (z toho 300 milionů za méně než jeden dolar denně) a zbavených veškerých práv? To nikdo neví, poněvadž tito lidé nemohou svá přání vyjádřit.
Možná že Chu Ťia a Čchen Kuang-čcheng zastupují tuto mlčící miliardu lidí více než strana. Vysvětlovalo by to, proč je strana rozdrtila – a proč by měl jakýkoliv slušný účastník letošní letní olympiády žádat jejich okamžité propuštění.