Půjde-li dnešní vývoj dál, Čína se stane ekonomickým hegemonem. Bude i hegemonem kulturním a politickým?
Současná mezinárodní situace je historicky unikátní. Poprvé v dějinách došlo k reálné kontrole celé planety jedinou zemí – Spojenými státy americkými. Historie zná několik hegemonů, kteří vládli světu známému v jejich době. Za takové můžeme považovat antický Řím, středověkou Svatou říši římskou či koloniální Anglii. Nicméně taková míra koncentrace vlivu a moci, jaká panuje nyní, se v předchozích dobách nevytvořila. Je ovšem pravděpodobné, že stávající americká superhegemonie nebude mít dlouhého trvání. Bývalý ředitel Světové banky James Wolfensohn předpokládá, že takzvaný velký třesk – tedy přesun značné části vlivu na světovou ekonomiku ze Západu do Asie – nastane dříve, než si lidé na Západě myslí. „Lidé v bohatých zemích si plně neuvědomují, k jakým změnám dochází. Nejsou to změny triviální. Svět bude brzy vypadat jinak,“ prohlásil třiasedmdesátiletý Wolfensohn na své přednášce v Austrálii v prosinci 2006.
Podle těch střízlivějších prognóz se Čína stane nejsilnější ekonomikou světa mezi lety 2030 a 2040. V té době bude její hrubý domácí produkt zřejmě již vyšší než společný HDP zemí dnešní G7. Nastupují tedy otázky: Je vůbec možná budoucí čínská světová hegemonie? Jak se případně bude projevovat – výhradně ekonomicky, nebo i politicky?
Hlavní jsou ideje
Co je vlastně znakem nadvlády jednoho státu nad ostatními? Je tím vliv mocenský, ekonomický, nebo kulturní? Či jejich kombinace? Z historie vyplývá, že rozhoduje vliv kulturní. To znamená šíření svého způsobu myšlení a nazírání světa. Jestliže druhá společnost přijme stejné hodnoty jako hegemon a vytvoří si totožnou identitu, bude s hegemonem sdílet i zájmy. Neboť mocenské a ekonomické zájmy státu jsou výrazem jeho kultury.
Ideje, na základě kterých se vytvořila americká identita, jsou dnes ve světě přijímány i značně odlišnými kulturami. Identita původních amerických osadníků vznikla na základě stigmatu pronásledování z důvodů odlišnosti. Hlavními hodnotami se proto staly lidský život, svoboda a individualismus. Později přibyl republikánský liberalismus prosazující řízené šíření těchto hodnot státem. Vlna imigrace v první polovině dvacátého století přispěla k idejím multikulturalismu, které následně posílily důraz na svobodu v různosti, a to zase vyústilo kupříkladu do zrušení segregace v šedesátých letech. Projevem kulturní hegemonie USA je šíření principů tržní ekonomiky a demokratické formy vlády. Expanze přitom probíhá buď samovolně, jako v případě celosvětového prosazení kapitalismu, anebo může být i řízená: byla jí například poválečná demilitarizace japonské a německé společnosti.
Tradice a pokrok
Dnešní čínská identita se vytvořila spojením tradiční čínské kultury a vnějších vlivů. Před vstupem cizích vlivů dominoval v Číně po více než dva tisíce let konfucianismus; ten i nadále tvoří podstatu čínské kultury. Myslitel Konfucius, autor uceleného eticko-filozofického systému, žil na přelomu 6. a 5. století před Kristem. Jeho učení bylo základem oficiální státní a společenské ideologie od druhého století našeho letopočtu až do pádu císařství roku 1911. Mezi základní etické hodnoty konfucianismu patří ctnost, spravedlnost a lidskost. V praxi Konfuciovo učení klade důraz na sebekázeň, respekt k autoritě a celoživotní vzdělávání se.
V polovině 19. století si západní mocnosti násilím vynutily obchodní styky s čínským císařstvím a čínská společnost následně začala přejímat prvky západní kultury s jejím chápáním konzumu a pokroku jako podstatných hodnot. Neméně důležité bylo osvojení si západní mocenské teritoriální politiky, kterou začala uplatňovat Čínská republika založená nacionalisty po pádu císařství v roce 1911.
Industrializace země však vedla k prohlubování sociálních rozdílů – v roce 1921 byla založena Čínská komunistická strana. Komunismus se stal dalším významným faktorem utvářejícím čínskou mentalitu. Mao Ce-tung roku 1949 zvítězil nad nacionalisty vedenými generálem Čankajškem a komunismus ovlivnil Čínu dvěma způsoby. Slibem blahobytu radikálně posílil ideje konzumu a modernizace přijaté již v předchozím období. Současně však komunistická vláda přinesla Číně obrovskou bídu a utrpení, které ji od blahobytu vzdálilo. Násilí a teror Maových experimentů zanechaly v čínské společnosti dosud nezhojená traumata.
Když Mao v roce 1976 zemřel, nabrala vládnoucí elita výrazně reformní směr; od roku 1979 získal podobu státní doktríny. Základem reforem byla řízená demontáž plánovaného hospodářství. Martin Hála, sinolog působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, definuje čínské reformy jako „snahu o ekonomickou transformaci při zachování politického zřízení, tedy diktatury jedné strany“. V osmdesátých letech čínská vláda ještě diskutovala o možnostech politických reforem. Po zmasakrování studentských nepokojů v roce 1989 se z politiky stalo tabu. Ekonomické reformy se naopak urychlily.
Spirála konzumu
Otevírání se Západu vedlo k dalšímu zesílení konzumního a modernizačního charakteru čínské identity. Paradoxní je, že teprve kapitalismus přinesl obyvatelstvu Číny naplnění slibů komunismu. Životní úroveň většiny populace se za posledních třicet let rapidně zvýšila. Modernizace a materiální způsob života představují pro Číňany zároveň způsob útěku před traumaty z období Maovy vlády. Stále významné konfuciánství je zdrojem poslušnosti k vládě.
Politickým obrazem dnešní čínské kultury je tedy relativně stabilní autoritářský režim s prvky nacionalismu, přičemž tržní ekonomika a relativní svoboda podnikání umožňují občanům realizovat materiální potřeby a přejímat západní spotřební styl života. Tuhá kontrola politického a společenského života vede k prohloubení konzumní orientace a útěku k modernizaci.
Partnerství z rozumu
V zahraniční politice se dnešní čínská mentalita projevuje jednostrannou orientací na ekonomické a obchodní zájmy. Ty se většinou odrážejí ve snaze o kooperativní jednání s druhými zeměmi. Mezi priority Číny patří získávání nerostných zdrojů, především ropy a zemního plynu, a „nerušený“ přístup na západní trhy. V mezinárodní politické konstelaci jsou pro Čínu klíčové vztahy s USA, Ruskem, Japonskem a Evropskou unií.
Evropskou unii a Rusko vnímá Čína jako spojence, i když motivy vzájemné spolupráce vycházejí pokaždé z jiných prvků. EU se staví do role partnera Číny, výhodnost obchodní výměny v jejím případě převyšuje mocenské zájmy. Primát materiálních zájmů nad mocenskými je rysem osvícenského racionalismu, jednoho z pilířů evropské kultury. Čína je dnes druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem Evropské unie – po USA. Unie stojí v žebříčku partnerů Číny na prvním místě. Od roku 2003 pojí Čínu a EU oficiálně deklarované strategické partnerství. Nicméně vztahy Unie a Číny narážejí na mantinely. Evropané věří, že zapojováním Číny do globálních struktur nastartují její vnitřní demokratizaci; kritika porušování lidských práv v Číně vytváří mez spolupráci. S Ruskem pojí Čínu společný zájem omezit dominantní postavení USA ve světě a vytvořit režim mezinárodní multipolarity. Jejich spojenectví probíhá na půdě Šanghajské organizace pro spolupráci, která předloni získala výrazně protiamerické zaměření. Limitem ruskočínské spolupráce jsou oblasti, o něž ta která země soupeří s USA. Pro ruskou vládu je strategická oblast Střední Asie, čínská vláda považuje za klíčový region Dálný východ a tichomořské pobřeží. Ruské ekonomické zájmy, především vývoz ropy do Japonska, vylučují výraznější vojenské aktivity v této oblasti.
Dva způsoby rivality
Spojené státy a Japonsko vnímá Čína jako rivaly, ačkoliv japonská a čínská kultura mají společné rysy, někdy označované jako tradičně asijské. Jejich původ lze nalézt v konfucianismu, který získal v Japonsku významné postavení během 16. století. Projevují se především již zmiňovaným důrazem na ctnost, smyslem pro autoritu a hierarchii. Způsob, jakým se obě společnosti navzájem identifikují, je ve velké míře zatížen minulostí, zejména japonskou okupací Mandžuska během druhé světové války. Akcentace japonských zločinů v Číně je do jisté míry iracionální, porovnáme-li počet jejich obětí s počtem obětí komunistického režimu. V takzvaném nankingskému masakru padlo roku 1937 podle odhadů západních historiků kolem 100 000 Číňanů. Komunistická vláda, počítáme-li i období boje s nacionalisty, stála životy více než sedmdesát milionů lidí. Opakované vyzdvihování japonských zločinů a celkově negativní vztah k Japonsku tak lze vnímat jako útěk před traumaty ze zločinů, které si Číňané způsobili sami.
Obě země se trvale potýkají s nedostatkem ropy a zemního plynu a jsou závislé na jejich dovozu. Čína představuje po USA druhého největšího dovozce ropy na světě, Japonsko zaujímá třetí místo. Modernizační rysy obou států se tak promítají nikoliv do spolupráce (jako v případě Číny a Evropy), nýbrž do soupeření na poli obchodu s ropou. Strategické zájmy Japonska a Číny se překrývají ve Východočínském moři, kde se nacházejí podmořská naleziště ropy. Obě země soupeří i o vliv v afrických a blízkovýchodních zemích disponujících ropou.
Budoucnost s otazníkem
Budeme-li uvažovat v horizontu několika příštích desetiletí, zdá se tedy nejpravděpodobnějším scénářem nástup Číny do pozice ekonomického hegemona. Vrací se tudíž otázka z úvodu: bude i hegemonem politickým a kulturním?
Odpovědi se různí. Jednu názorovou linii reprezentuje John L. Thornton, americký sinolog dlouhodobě působící v Číně. Ten podmiňuje další mocenský vzestup Pekingu přijetím demokratických reforem. Na ty je současné vedení příliš konzervativní, a tak si podle Thorntona Číňané na své vůdčí postavení ve světě počkají minimálně do příští generační výměny. Vzhledem k tomu, že politická kariéra dnes pro Číňany není ve srovnání s podnikáním atraktivní, je nástup příští generace podmíněn přirozeným odchodem té stávající.
Ale co když se ekonomická moc Číny začne daleko více než dosud projevovat i kulturně, aniž by nápadně či primárně prosazovala i své zájmy politické? Jak vypadá průnik asijských, „filozoficky“ obdobně vybavených výrobců – preferujících modernizaci jako hlavní cíl a ekonomickou moc coby výraz osobní ctnosti – ukazují korejské automobilové továrny v Česku a na Slovensku. Odlišné kultury se zde promítají do praktických záležitostí, jakými jsou požadavek ranní rozcvičky zaměstnanců či zrušení přestávek na kávu. Čínská identita by pak skrze ekonomické procesy prosákla do vnitřních politik daných zemí. V našem případě by důsledkem mohla být definitivní demontáž tradičního evropského sociálního státu. Neboť solidarita je v rozporu jak s konzumní ideou modernizace, tak s konfuciánskou ideou ctnosti. Je tedy o čem přemýšlet.
Z historie vyplývá, že rozhoduje vliv kulturní. To znamená šíření svého způsobu myšlení a nazírání světa.
Modernizace a materiální způsob života představují pro Číňany zároveň způsob útěku před traumaty z období Maovy vlády.