Pekingský režim si uvědomuje, že ekologické problémy mu mohou zlomit vaz. Pro komunistickou zemi představují obrovskou finanční zátěž. Tlak zelených organizací roste. Vláda slibuje zazelenání země.
Před třiceti lety naordinoval předseda vojenské komise Teng Siao-pching Čínské lidové republice obezřetnou cestu přes řeku. Touto věhlasnou metaforou popsal přechod od plánované ekonomiky k volnému trhu. Podle západních expertů podobné roubování svobodného podnikání na totalitní politiku nemělo šanci na úspěch.
Nynější pozice na světových trzích a jistota, s jakou se na nich čínští soudruzi pohybují, však podobné předpovědi zesměšňují. Přesto zemi draka k vysněnému břehu stále ještě krůček zbývá. Aby ho udělala, musí se vypořádat se silou řeky samé.
Čínská Sahara
„Největší hrozbu neskrývá hospodářství. Nejvážnější problémy čínskému režimu může způsobit ekologie - zejména přírodní katastrofy a s nimi související nemoci,“ tvrdí Harry Harding. Opírá se o důkladné studium, jemuž Čínu coby šéf Eurasia Group, soukromé firmy zkoumající politická rizika, a zároveň profesor na Washingtonově univerzitě podrobil.
Zdaleka není jediný, kdo o zranitelnosti rudého kolosu v souvislosti se zelenou politikou hovoří. Jim Rogers, legenda mezi investory, například ekologii považuje za dominantní překážku dalšího hospodářského růstu: „Jediné, co mě na úspěšném příběhu Číny děsí, je situace s vodou. Pokud tento problém nevyřeší, může to být její konec.“
Třetina nejlidnatější země světa v tuto chvíli nemá k vodě přístup. To přes veškeré úspěchy při zlepšování životní úrovně znamená, že v tomto zásadním ukazateli Čína dosahuje na pouhou čtvrtinu celosvětového průměru. Navíc je sedmdesát procent povrchové vody znečištěno natolik, že není použitelná pro rybaření ani zemědělství.
Voda není ani zdaleka jediným problémem, kterým obyvatelé čínského venkova trpí. Orná půda stále více padá za oběť postupující poušti, která pokrývá bezmála už třetinu země, a také erozi, jež postihuje devadesát procent oblastí považovaných za čínskou obilnici. Města trpí bezprecedentní mírou znečištění vzduchu. Mezi dvacítkou nejzamořenějších měst světa jich je šestnáct čínských.
Konflikty se hromadí
Lidské oběti a ekonomické škody (viz Oběti, ztráty a náklady) způsobené znečištěním přírody vyvolávají stále více protestů. Některé z nich přicházejí k vládě oficiální cestou, jak potvrzuje bezmála 600 tisíc stížností za loňský rok. Komunistický režim přiznává, že číslo od roku 2002 pravidelně nabývá každým rokem téměř o třetinu. Vedle těchto signálů nespokojenosti ekologické škody vedou také k rostoucímu počtu otevřených konfliktů. Například farmáři z autonomního regionu Ning-sia (Ningxia) podnikli výpad do úrodnějších oblastí Vnitřního Mongolska. Při nájezdu byly zraněny tisíce policistů a místních představitelů režimu. Právě podobné erupce režim sám řadí mezi největší hrozby své existence.
Peking se obává opakování situace ze střední a východní Evropy, kde se havárie jaderné elektrárny v Černobylu stala jedním z důvodů revoluce proti komunistickému režimu. Právě proto se od druhé půle devadesátých let vláda snaží na ochraně přírody pracovat. „A činí tak s nebývalou intenzitou,“ potvrzuje v regionu žijící publicista Velisarios Kattoulas.
Eko versus eko
Už nyní je tak možné při pozorném pohledu nalézt jednotlivá rozhodnutí, v nichž ekologie sehrála klíčovou roli. Nedostatek státních institucí, nezkušenost hlavního zeleného orgánu vlády a také korupce na nižších úrovních státní správy prozatím brání plošnému zavedení ekologicky šetrných standardů. Navíc: často protichůdné nároky přírody a hospodářství staví komunistický režim před Sophiinu volbu.
Na jedné straně je hospodářský růst, který je Pekingem obecně uznáván jako mechanismus, jenž udržuje přízeň mas během pokračující ekonomické transformace. Ohrozit jej - a tudíž trend rostoucí životní úrovně, na který si Číňané navykli - může přinést otevřenou revoltu proti režimu. Na straně druhé v této pro komunismus zásadní volbě figuruje případná ekologická katastrofa celonárodního dosahu, která může přijít v případě, že se zásadní ekologické problémy nezačnou řešit. I to, jak mnozí včetně úzkého vedení země předpokládají, může způsobit revoluci. Vláda tak stojí před problémem, jak přesvědčit obyvatele o tom, že má kvůli zdraví v budoucnu smysl přistoupit na okamžité ústupky v podobě ochlazeného růstu životní úrovně.
Memento předsedy Maa
Od roku 1996 lidová Čína snižuje emise oxidu siřičitého, uzavřela továrny patřící mezi nejhorší znečišťovatele a průběžně přijímá zákony, jež mají zabránit další degradaci přírody. Zároveň představuje velkolepé závazky, jako je zdvojnásobení produkce elektrické energie z obnovitelných zdrojů do roku 2020. Jen loni tento plán vedl k dovozu zelených technologií za 6,3 miliardy dolarů, což z Číny udělalo jednoho z největších kupců na trhu.
Přes podobné optimistické zprávy mnozí varují, že nedostatečná koordinace a neznalost problému mohou vést k opakování megalomanských projektů s tragickým koncem, jaké už Čína zažila v období, kdy zemi řídil předseda Mao. Vysychající zdroje podzemní vody jako přímý důsledek honby za alternativními palivy jsou důkazem podobného nebezpečí. Obavy z ekologické politiky, která ignoruje přírodu, nyní násobí blížící se olympiáda v Pekingu. Pro režim jde o prestižní záležitost, kvůli níž se město má přeměnit ve výkladní skříň čínských úspěchů. Právě proto organizátoři mimo jiné slíbili, že zplodinami zamořenou metropoli na svátek sportu přemění v zelenou oázu.
Zelený Peking
„Jak se olympiáda v roce 2008 blíží, pracujeme na několika souvisejících projektech,“ potvrdil nedávno široký záběr organizátorů Ťiang Ning. Dodal, že v době konání her by devadesát procent pouličního osvětlení a devadesát procent ohřevu teplé užitkové vody měla pohánět energie z alternativních zdrojů. K tomu město plánuje i rozsáhlý program recyklace a zároveň nový ekologický systém spalování a skladování zbytkového odpadu.
Zelenání Pekingu ostře kontrastuje s problémy drtivé většiny zbytku země. Například Ta-tchung (Datong), populární výletní místo nedaleko hlavního města, se už po léta potýká s vodní krizí. Tamní továrny znečistily povrchové vody natolik, že už je ani ony samy nemohou využívat. Podobně jako domácnosti tak závisí na podzemních zásobách, které kvůli přehnaným nárokům už takřka vyschly.
Městští radní si jsou této situace vědomi, ale z důvodu vysoké nezaměstnanosti nejsou schopni na původce zla dostatečně zatlačit. Jiné efektivní páky přitom režim nenabízí. „Řešení tak přinese až bitva v ulicích,“ předvídá anonymní konzultant obeznámený se situací. Jak dodává, podobně jako v Ta-tchungu ekologická katastrofa a následná politická bouře přes určitá zlepšení stále hrozí celé zemi.
Angažovanost povolena
Snahy čínského režimu předejít možné revoluci vyprovokované ekologickou katastrofou vedly k bezprecedentnímu kroku. Totalitní režim od roku 1994 povoluje existenci relativně svobodných ekologických organizací, jež do značné míry fungují autonomně na jinak všeobjímajících komunistických strukturách. A nejen to. Zákonem z roku 2003 režim angažovanost v těchto organizacích dokonce nepřímo podpořil.
Výsledkem je existence zhruba dvou tisíc ekologických organizací a dalších dvou stovek organizovaných skupin studentů v předních školách země. Ty, podporované médii, diskutují o otázkách týkajících se přírody na čínské poměry nebývale otevřeně a prozatím tvoří nejlépe organizovanou a zároveň vysoce funkční složku vznikající občanské společnosti.
Síla hnutí je omezována všudypřítomným režimem, který vyžaduje sebecenzuru. Tento mechanismus je na poli ochrany přírody umocněn tím, že zájem vlády o občanskou angažovanost a paralelně existující obava z ní vytvářejí schizofrenní situaci s nejasnými pravidly.
Ekologové novými vůdci
Zatímco někomu relativně ostrá kritika projde, jiní jsou tvrdě trestáni. Fu Sien-cchaj, který si zahraničním reportérům stěžoval na vystěhování z oblasti Tří přehrad, se například dočkal tak surového zbití, že zůstane nadosmrti ochrnutý. Podobně dopadli i další aktivisté.
Peking tak ve snaze najít kompromis na poli pro něj neznámém nadále vysílá rozporuplné signály. Na jednu stranu vítá a podporuje zelené organizace. Na druhou stranu nedokáže zabránit perzekuci těch, kteří při snaze o ochranu přírody někomu šlápnou na kuří oko.
Výsledkem mohou být podle expertů dva možné scénáře. Buď si vláda uvědomí, že sama není schopna ekologickou krizi efektivně odvrátit, a pomoc ekologů bez výhrad přijme. Nebo obava z cizího elementu převáží a na zeleném poli neznalá byrokracie udělá zásadní chyby, které nezabrání číhající ekologické katastrofě a tím i eventuální politické revoluci. V tom případě se ekologové jako jediná organizovaná skupina společnosti mohou přeměnit ve vůdce demokratických změn v Číně.