Aniččin blog č.10 - Pizza není žrádlo, Vietnamci jsou z Ostravy a Číňani z jiné planety

Sentiment a touha po vlasti jsou hrozná věc – samo mi to začalo komíhat nožičkama a oblíkat a s nadávkami jsem se přece jen vypravila na Wudaokou, kde je zahrádka, točené pivo za 4 yuany a velká obrazovka. Ten večer jsme i vyhráli, skandovali hesla jako „Fuck off Bushmen“ a tak, ožralým Amíkům se to docela líbilo a mně se zase líbilo, když k nám přišel šikmooký mladík se svaly a českou vlajkou na ksichtě a nádhernou ostravskou češtinou povídá: „Já sem Vietnamec z Ostravy, studuju v Anglii a teď sem v Čině.“ Zápas s Ghanou lépe okomentovali jiní, na Itálii jsme se zase vypravily fandit, vzala jsem si na to nechutný růžový kompletek a šepišku maocku miláška, pravou z Yananu!, a myslela jsem, že už tím to musíme vyhrát. Na Wudaokou jsme zasedly na prázdná místa, když tu náhle přijde servírka, že za tyhle místa se platí 20 yuanů. Koukaly jsme jako blázni, minule se vstupné na židle neplatilo!, teď už po penězích a z peněz nemocný čínský mozek vymyslel, jak vytáhnout z lidí další prachy. Málem jsem tu dámu udeřila pěstí přímo do obličeje (stokrát nic umořilo osla a tisíckrát TOHLE rozhodilo i větší kliďasy, než jsem já), už je opravdu na čase odsud vypadnout, než udělám něco, za co mě vyhostí! Nezaplatily jsme s Gidžitkou ani šušeň a šly si sednout na zem před stoly. V ten moment – číšník, že tady za ty místa se platí 10 yuanů, a že navíc překážíme, protože tudy se chodí. Tolik místa, kolik kolem nás bylo na chození, by průměrného Číňana děsilo svou prázdnotou! Pak jsem se ještě jednou málem neovládla, když mi ochranka nedovolila přinést si prázdnou židli zezadu. Kdybych byla chlap, už se rvu, takhle jsem jako něžná žena poslala pána čínsky do prdele a pak se už klidně koukala na masakr odehrávající se na obrazovce. Prohráli jsme, ale užili jsme si to, protože ač Italů byla plná hospoda, nezmohli se ani na slabé fandění. My jsme si zazpívali mnoho národních písniček včetně hymny a vymysleli nová hesla, kterými jsme bohatě naplnili prostor hospody, ač jsme byli v menšině. Ať se na mě italští přátelé nezlobí, že jsem lhala skandujíc „Pizza není žrádlo!!!“. Nejspíš vyhrajou celej turnaj a oni nejlíp mohou tušit, jak se mi v Číně po pizze stejská!

Pozn. editora: Aniččin blog je volný žánr, za jehož obsah odpovidá výlučně sama autorka. Ne všechny zmiňované skutečnosti musí nutně vyjadřovat názor redakce www.cinsky.cz