Výběr místa – Vnitřní Mongolsko (město Baotou), Ningxia (město Yinchuan) a Shaanxi (město Yanan) – se ukázal neobyčejně šťastným – nemusely jsme po nikom šlapat a nikdo nešlapal po nás, což je v době květnových svátků zázrak. Když nepočítám strašlivou vřavu ve vlaku na trase Baotou-Yinchuan, kam se narvalo lidí, že by to stačilo na ušlapání menšího slona, byla to pohoda. A nikde žádný cizinec, což je – soudě dle upřeného zírání domorodcův a jejich radostného pokřikování Helloooooouuuu! – normální stav na většině námi navštívených míst. Jak jsou ovšem cizinci ochuzeni! (Nemluvím o samotném městě Baotou, kde se těží černé uhlí, následkem čehož dvě hodiny po otevření okna v hotelovém pokoji kreslíte prstem do prachu na vašem prostěradle zamyšlené obličeje, jistě ne tak zamyšlené jako obličeje matek, jejichž děti nejspíš již od kolébky kadí asfalt.) Co jsme viděly a co by určitě chtěl vidět každý? Majestátní hrobky vladařů dynastie Západní Xia v poušti či polopoušti kousek od Yinchuanu, 108 pagod původně prý z dynastie Yuan, hnědá Žlutá řeka, rozpadlá Dlouhá zeď ze sjednotitelské dynastie Qin. A Yanan, konečná Dlouhého pochodu komunistů (i naše konečná), město v horách s krásnou starou čtvrtí s obydlími zahloubenými do skály a proslulou pagodou, která tvoří pozadí všech TV šotů z toho místa, často navštěvovaného pány potentáty. Kdyby ti tak věděli, jaké fotečky jsme nafotily v síni, kde se pekla pravidla pro čínskou komunisticky orientovanou literaturu! A poušť, poušť ze hřbetu velblouda! Škoda, že duny kolem nás nestačily zakrýt horizont, na němž se za pískem rýsovaly továrny a paneláky dalšího města, takže jsme si připadaly trochu jako na pískovišti, a škoda, že velbloud nesl (ještě mírné) stopy čínského zacházení se zvířaty (nechoďte nikdy, nikdy v čínské ZOO jinam než k oddělení pand, protože ostatní zvířata prý vypadají jako těsně před zešílením...). A nakonec just se voptám! Ostatně, je to taky jenom antropologie: víte, jak si nejúčinněji vyčistíte nos? Ne, teď nemyslím vysmrknutí na zem doprostřed ulice nebo uličky ve vlaku. V Yananu jsem poznala, že je lepší vzít hajzlpapír, smotat ho do malé ruličky a krouživým pohybem na něj nabalovat smrkance z každé dírky zvlášť. Tyto zámotky potom házíte na schody autobusu. Nebýt toho, že jsem musela periferně registrovat toho pána asi 30 minut, nikdy bych si nevyzkoušela frázi „Nechte toho, je mi z vás na zvracení“ v praxi. (Prameny: zvlášť vypečený exemplář stavebního dělníka v autobuse z yananského vlakového nádraží do centra, plus ovšem jedna upravená mladá slečna v obchodě – jedná se tedy o metodu nevázanou na jednu společenskou vrstvu.)