Francouzské nebo americké ponorky proti Číně?

28.09. 2021 Reportáže, analýzy, rozhovory

Den po zmíněné zprávě nicméně přišla další, a ta už vyvolala menší pozornost. Čína formálně požádala o členství v Komplexní a progresivní dohodě pro transpacifické partnerství (CPTPP), tedy v uskupení, jež je následníkem původního Transpacifického partnerství (TPP). To jako obchodní pakt vyjednala a prosazovala vláda Baracka Obamy velkou měrou jako nástroj vyrovnávající stoupající ekonomický vliv Číny v Asii. (Prezident Donald Trump se z dohody stáhl tři dny po nástupu do Bílého domu.) Obě zprávy společně dobře ukazují, jak složitou výzvu nástup Číny představuje.

Po stažení Američanů z Afghánistánu mnozí komentovali údajné krátkozraké myšlení Washingtonu, jeho proměnlivou zahraniční politiku i neschopnost směřovat ke vzdálenému cíli. AUKUS nicméně ukazuje, že v důležitých otázkách je opak pravdou. Spojené státy vlastně již 15 let postupně stáčejí svou pozornost od Evropy a Blízkého východu směrem k Asii. V letech studené války byla středobodem geopolitického soutěžení Evropa. Po kolapsu Sovětského svazu ale začaly Spojené státy svou pozornost přesouvat na východ. Bill Clinton navzdory demobilizaci provázející konec studené války přislíbil, že ponechá na Dálném východě 100 tisíc amerických vojáků. Potom přišlo 11. září 2001, jež Spojené státy donutilo zaměřit se na Blízký východ. Z Asie však Amerika oči nespustila. Prezident George W. Bush zvrátil desítky let platné zásady a „normalizoval“ indický jaderný program, především aby tak získal spojence k zastrašování Číny. Prezident Barack Obama nastoupil do úřadu s vědomým záměrem soustředit se právě na Asii. Ve chvíli, kdy oznamoval vyslání 2500 amerických vojáků do Austrálie, prohlásil: „Spojené státy jsou tichomořskou mocností. Nikdy odtud neodejdeme.“ Trumpova vlastní strategie k Číně nepostrádala obvyklý sebestředný tyátr, Trump se potácel mezi podlézavým obdivem k čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a výpady proti jeho zemi kvůli obchodním deficitům a později i kvůli koronaviru. Zároveň ale jeho vláda pokračovala v přesměrovávání pozornosti k Asii a ještě ho prohloubila. Trump stáhl další jednotky z Blízkého východu a posílil tzv. Čtyřku, tedy volný a často vyprázdněný bezpečnostní dialog mezi USA, Japonskem, Austrálií a Indií, když rozšířil vojenskou spolupráci mezi zmíněnými zeměmi implicitně namířenou proti Číně.

Zásadním katalyzátorem amerického zájmu o Asii však byla samotná Čína. Nově uplatňovaná agresivní zahraniční politika Pekingu začala znervózňovat většinu čínských sousedů. Nejvlažnějším členem Čtyřky bývala vždy Indie, která se obávala, že si účastí v americkém programu svého severního souseda znepřátelí. Nové Dillí ale svůj postoj dramaticky přehodnotilo, zvláště po krvavých srážkách na indicko-čínské hranici, v nichž Peking nezískal nic více než kus zamrzlé pustiny v Himálaji. Dnes se Indie ochotně účastní společných vojenských cvičení Čtyřky a zamezila Číně v přístupu do některých odvětví své ekonomiky. Podobný dopad mělo 14 arogantních stížností, jež od Pekingu loni obdržela Austrálie a které sehrály klíčovou roli v rozhodnutí Canberry hledat mocnější obranu před Čínou – a v důsledku požádat Spojené státy o ponorky na jaderný pohon. A to mě dovádí k žádosti Číny o členství v CPTPP. Může se jednat o návrat Pekingu ke své starší strategii, v jejímž rámci svůj vliv prosazoval především ekonomickými, technologickými a kulturními prostředky? Prezident Si nevypadá jako člověk, který by přiznal chybu, nepokouší se ale tiše upravit kurz, když vidí katastrofální důsledky své agresivní „vlčí“ diplomacie? A může se Čína skutečně stát členem CPTPP? Pravděpodobné to příliš není, protože v mnoha klíčových oblastech zůstává „netržní ekonomikou“ a nesplňuje tak vstupní požadavky skupiny. Pokud by se jí ovšem nějak podařilo přijímací proces zvládnout, jednalo by se o pozoruhodný příklad jako vystřižený z bojového umění džiu-džitsu. Obchodní a investiční pakt, jenž byl původně zaměřen k utlumení čínského vlivu, by se nakonec proměnil v další platformu, na níž by čínský vliv dominoval.

Dohoda o ponorkách je zásadním a inteligentním strategickým tahem. Využívá silné stránky Ameriky, tedy armádu a diplomacii. Co když má ale čínská výzva povahu především ekonomickou a technologickou? Pro USA je politicky obtížné zažádat znovu o členství v CPTPP, zároveň to však může být strategicky důležitější než zhruba osm australských ponorek, které zřejmě nebude možné nasadit dříve než za 19 let.

Nemyslím si to jenom já. Obamův ministr obrany Ash Carter v roce 2015 prohlásil, že pro Spojené státy je členství v TPP stejně důležité jako nasazení další (jaderné) letadlové lodi v Asii. Kurt Campbell, který je teď vrcholným poradcem Bílého domu pro Asii, zašel ve stejném roce ještě dál. „Pokud uděláme v Asii všechno správně (…) a nezískáme zároveň TPP, propadneme,“ prohlásil. „Pokud uděláme všechno špatně (…) a uspějeme s TPP, dostaneme za svůj výkon dvojku.“ Co když měl pravdu?

Zdroj: Respekt

More articles

Nikdo nepochybuje, že Čína je významným hráčem ovlivňujícím mezinárodní ekonomické vztahy. Mnozí se dokonce přiklánějí k hypotéze, že Země Středu (Žong-guò, jak se Čína nazývá ve svém jazyce) jednou bude ekonomickou supervelmocí. K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta.

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.