Pořadatelům se podařilo zajistit si takřka bezvýhradnou podporu Mezinárodního olympijského výboru, který ochotně držel svíčku při frapantním porušování předchozích slibů a olympijského ducha. Němá účast celé plejády světových státníků na zahajovacím a závěrečném ceremoniálu dále podtrhla manažerské schopnosti čínského diplomatického a propagandistického aparátu.
Čínské vedení se před svými občany i okolním světem zkrátka prezentovalo jako vynikající organizátor po stránce technické i politické.
Příliš dobrý management
Možná až příliš dobrý organizátor. Po Číně koluje v těchto dnech vtip: Při závěrečném ceremoniálu prohlásí Jacques Rogge právě ukončené hry za natolik úspěšné, že se MOV pod jeho vedením rozhodl pořádat je za čtyři roky nikoliv v Londýně, ale znovu v Pekingu. Nastane hrobové ticho. Na čelech čínských diváků na stadionu i u televizních obrazovek zvolna vyvstává studený pot. Jako první se ze šoku proberou hojně zastoupení příslušníci bezpečnostních složek: Roggeho na místě seberou a odešlou do pracovního tábora.
Tato anekdota patrně nevyzní naplno mimo Čínu, kde lidé neocení těžkosti, jimž se museli lidé v Pekingu a jinde podrobit při přípravě her. Pomineme-li obrovské materiální a lidské zdroje odčerpané na olympijské úsilí, zavedly úřady pro zajištění hladkého a reprezentativního průběhu celé události řadu administrativních opatření s dalekosáhlými důsledky pro každodenní život.
Z města musely zmizet politicky nespolehlivé živly, ale také statisíce námezdních dělníků z vnitrozemí, kteří předtím za hladovou mzdu vystavěli spektakulární olympijskou infrastrukturu. Aby se trochu pročistil pekingský smog, omezila se na více než měsíc drakonicky osobní i nákladní doprava. Zastavil se provoz v řadě podniků. Zavřít krám museli i četní trhovci a pouliční restaurace, které jindy dodávají městu jeho ráz. To vše ve státním zájmu národní reprezentace.
Většina Číňanů snášela v atmosféře pečlivě budovaného vlasteneckého nadšení tato omezení odhodlaně bez řečí. Příliš důkladná organizace na hranici manipulace se ale stala trnem v oku většině zahraničních novinářů. Dokonce i jinak politicky neteční sportovní novináři nešetřili zahořklými epitety: "Simulakrum reality, Trumanova šou ve městě jako z Photoshopu," psala Selena Roberts ze Sports Illustrated. "Potěmkinova olympijská vesnice," glosoval Rick Reilly z ESPN, který zároveň překřtil olympiádu na "Fauxlympics".
Harmonie a konfrontace
Zahraniční novináře většinou popuzovaly nejrůznější triky a manipulace, k nimž se "v národním zájmu" uchylovali organizátoři.
Při generálce úvodního ceremoniálu neshledali zástupci Politbyra zpívající holčičku dost roztomilou, takže ji muselo při představení nahradit jiné dítě, předstírající zpěv z playbacku. Všechny děti v krojích národnostních menšin byly ve skutečnosti příslušníci dominantní národnosti Chan. Ohňostroje nad Pekingem nebyly snímány naživo, ale počítačovou animací.
Vedle těchto prkotin se objevily i závažnější problémy. Navzdory předchozím ujištěním byl internet v tiskovém středisku cenzurován. Několik novinářů bylo zbito při natáčení ojedinělých pouličních protestů.
Poslední kapku představoval cynický postoj k olympijským protestům. Úřady vyčlenily pro "legální protesty" tři městské parky stranou hlavních sportovišť, což není ve světě neobvyklé, ale v Číně se to stalo poprvé. O povolení bylo třeba zažádat předem na příslušném policejním okrsku. Po pár dnech bylo jasné, že povolení nikdo nedostane. Naopak, do zahraničních médií začaly prosakovat zprávy o jednotlivcích, kteří si ve snaze o legální protest podali žádost, načež zmizeli do pracovních táborů. Tři vyčleněné parky se ukázaly být chladnokrevná past.
Dva dny před koncem her vyšla v New York Times zpráva o dvou téměř osmdesátiletých stařenkách, které chtěly v jednom z parků protestovat proti tomu, že nebyly řádně kompenzovány za vystěhování ze svých domovů při budování nového developerského projektu. Když si přišly druhý den po registraci pro slíbené povolení, dozvěděly se, že byly ze dne na den administrativně odsouzeny na rok do pracovního tábora.
Mluvčí organizačního výboru Wang Wej novinářům vysvětlil, že se žádné demonstrace ve vyčleněných parcích nekonaly, protože úřady vyřešily všechny stížnosti "vzájemnou domluvou" v rámci tradiční čínské snahy o harmonii namísto konfrontace. Ze záznamu na webových stránkách výboru (en.beijing2008.cn) vyplývá, že se poté strhla malá tahanice o mikrofon mezi novináři z hongkongského listu South China Morning Post, kteří chtěli pokračovat v otázkách, a čínskými "dobrovolníky". Netřeba dodávat, že harmonie byla záhy obnovena.
Čínští novináři podobné problémy nemají. Ještě před zahájením her vydaly orgány tiskového dozoru směrnici o 21 bodech, která detailně stanoví o čem se smí a nesmí psát. Mluvčí Wang Wej existenci dokumentu kategoricky popřel, vzápětí se ovšem objevil na čínském internetu, a krátce nato i v překladu v australském tisku. Čínský tisk na každý pád referoval o hrách přesně v intencích směrnice, ať už existuje nebo nikoliv.
Nad horizont her
Přidělení práva na konání her Pekingu v roce 2001 bylo od samého počátku kontroverzní. Většina diskusí se soustředila na to, zda jejich konání přispěje k větší otevřenosti Číny, nebo naopak Peking odmění a povzbudí v dosavadní linii. V retrospektivě se tato otázka jeví poněkud odtažitě.
ČLR již léta ve společnosti cíleně pěstuje náladu uraženeckého vzdoru. Po staletích ponižování ze strany cizích mocností se konečně pod vedením komunistické strany dere zpět na zasloužené, a dlouho odpírané místo na slunci. Z tohoto pohledu je olympiáda jen špičkou trnité cesty zpátky na vrchol.
Pořádání her Pekingu skvěle nahrálo na rozvíjení této ublíženecké noty. Instinktivní reakce většiny čínské veřejnosti na protibetské protesty u příležitosti jarní olympijské štafety ukázala, že se tyto postoje široce zakořenily. Olympijské hry tak přestaly být příležitostí pro kritiku stinných stránek Číny - ta byla podvědomě chápána jako útok na celý projekt národní obnovy. Hry se naopak staly výborným prostředkem mocenského sebeutvrzení stávajícího režimu.
Snahy o využití her k větší otevřenosti Číny tak převážně selhaly. Znamená to snad, že světová veřejnost nemá na další vývoj této příští velmoci žádný vliv? Nikoliv, tento vliv se však nemůže vázat na jednotlivé, krátkodobé projekty, jako je olympiáda.
Pokud má světová obec nějak pozitivně ovlivnit Čínu do budoucna, musí to být výsledek dlouhodobé, systematické snahy daleko nad rámec olympijského kalendáře.