Razantní ekonomický růst Číny se projevuje i vzestupem jejího mocenského postavení ve světě.
Je lhostejné, zda Čína a Indie nahradí Spojené státy na žebříčku nejsilnějších ekonomik světa už kolem roku 2050, jak to předvídají studie investiční banky Goldman Sachs. Anebo zda se tak stane o nějaký ten rok dříve nebo později. Jisté je, že už dnes se rozvoj Číny projevuje v posunu hospodářských i politických těžišť od Atlantského k Tichému oceánu.
Tento vývoj fascinuje, vyvolává obavy, klade otázky. Jak bude vypadat svět v tomto století, v němž zřejmě budeme muset přehodnotit mnohé z našich pohledů na svět?
V Česku se odsouvají otázky po budoucnosti do pozadí a místo nich se řeší aktuální problémy. V zahraničí je tomu ale jinak. Nemine snad měsíc, aby se na trhu neobjevily nové publikace na téma Čína a Západ. Dá se očekávat, že letos takových studií ještě přibude: v prosinci totiž uplyne třicet let od okamžiku, kdy tehdejší vůdce čínských komunistů Teng Siao-pching prosadil to, čemu se dnes říká "politika otevřených dveří". Politika reforem, které Číně přinesly nebývalý rozmach a posunuly ji z pozice zoufale chudého státu na úroveň velmoci.
Brzdy rozvoje
Kniha Globale Rivalen s podtitulkem Strhující nástup Číny a bezmocnost Západu od německého autora Eberharda Sandschneidera se zmíněné problematice věnuje velmi důkladně. Ředitel jednoho z výzkumných týmů německé Společnosti pro zahraniční politiku a vedoucí katedry politických studií Číny a mezinárodních vztahů na Svobodné univerzitě v Berlíně bere ekonomický vývoj Čínské lidové republiky zcela vážně. Na rozdíl od mnoha jiných autorů se navíc snaží nahlédnout za ohromující čísla o vývoji hrubého domácího produktu, o růstu kupní síly obyvatel a údajů o porodnosti.
Sandschneider si všímá také toho, co může Čínu v jejím vývoji přibrzdit, ne-li dokonce srazit na kolena. Jsou to například propastné sociální rozdíly mezi lidmi žijícími v bohatých provinciích, zatím soustředěných hlavně kolem mořského pobřeží na jihu a východě země, a lidmi, kteří mnohdy živoří hluboko ve vnitrozemí, na západě a severovýchodě.
Všímá si katastrofálního stavu životního prostředí, které vláda obětovala ve prospěch rozmachu hospodářství. Opomenuto nezůstává ani postavení občanů ve státu řízeném jedinou stranou, která se proklamuje jako komunistická. Autor přitom nenechává na pochybách, že režim "rudých mandarínů" považuje za vadný.
Mylná představa
Autor na druhé straně však zároveň varuje: Schematické přístupy k problematice lidských práv a občanských svobod mohou způsobit více škody než užitku. Představa Západu, že všechno a všude musí probíhat podle stále stejných vzorů, které byly narýsovány v historickém kontextu vývoje západních demokracií, je mylná.
Nejen Čína, ale i další státy reagují velmi podrážděně na poučování a pokusy o diktát. Irituje to nejen politické vedení, ale také příslušníky inteligence. Ti jsou vůči poměrům kritičtí, byť to zatím nedávají najevo velkolepými gesty.
Sandschneider konstatuje: "Západ při vnímání nového postavení Číny má sklon k extrémům. Pohybuje se v pásmu přemýšlení o eventuálním kolapsu, ba rozpadu státu v důsledku obrovských vnitřních problémů až k pajánům na téma Čína - vítěz 21. století. Pravda se bude nalézat, to je zřejmé, někde uprostřed."
Mnohé pohledy
Skutečným přínosem knihy je upozornění autora, že Západ dosud nenašel na to, co se děje v Číně, adekvátní odpověď. Ba co víc. Takzvané euroatlantické společenství je rozpolcené. Zatímco Evropská unie stále doufá ve "strategické partnerství" a sní o "multipolárním světě", jsou Spojené státy vůči Číně mnohem kritičtější.
Zatím se rostoucí síla Číny neprojevuje na světové scéně hrozbou vojenského konfliktu, přestože otázka Tchaj-wanu patří k těm nejožehavějším. Západ je ale s Čínou v jistém konfliktu už nyní. Soupeří o surovinové zdroje, o vliv ve světě, za nímž ovšem nestojí nic jiného než zápas o poslední zdroje této planety vedený "jiným způsobem".
Nemalým přínosem zmiňované publikace je rovněž to, že nevnucuje jeden pohled. Naopak, vyzývá k dotváření autorových úvah a podporuje alternativní názory. "Přestaňme se na vývoj v Číně (Indii, Rusku, Brazílii atd.) dívat jen z perspektivy našich zájmů a kulturního krunýře. Připusťme i jinou možnost vývoje."
Mnohé z úvah v knize uvedených vyzývají k polemice. S jedním lze však souhlasit téměř bez výhrad: Západ nemá vůči Číně adekvátní politiku. I členské země Evropské unie se věnují spíše vzájemnému hašteření a vidí v sobě navzájem konkurenci. A zapomínají, že jejich skutečnými konkurenty nejsou jiné unijní státy, ale právě Čína a další prahové ekonomiky, které by rády následovaly příkladu říše středu. A přitom na hledání odpovědi na výzvu přicházející z Číny, nastupující velmoci jedenadvacátého století, je nejvyšší čas.