Volba správce Hongkongu připomněla 10. výročí jeho začlenění do Číny
Historická volba. Tak se označuje událost z předminulé neděle. Čím historická? Poprvé za deset let od začlenění bývalé britské kolonie do komunistické Číny se proti kandidátovi podporovanému Pekingem postavil demokraticky zvolený politik.
Výsledek byl předem jasný. Hongkong povede i dalších pět let Donald Tsang. Jeho poražený soupeř, Alan Leong z Občanské strany, přesto věří, že letošek je zlomový a že v roce 2012 si obyvatelé „zvláštního administrativního regionu“ budou vybírat nejvyššího správce přímo.
Fa-lun-kung, kam se podíváš
„Čínští představitelé jsou vrazi a patří před soud,“ hlásají transparenty vyvěšené v Tsim Sha Tsui, u nejfrekventovanějšího přístaviště Hongkongu. Denně tudy projdou tisíce lidí, poblíž jsou i nejznámější muzea a kulturní centra, z autobusů tu vystupují davy čínských turistů.
I oni tak vidí desítky fotografií zachycujících brutální mučení odpůrců komunistického režimu i členů hnutí Fa-lun-kung. I oni jsou svědky obviňování svých nejvyšších představitelů, něčeho, za co by „doma“ následovalo okamžité vězení. Snímky odkazují také na krutosti v koncentračním táboře Su-ťia-tchun v provincii Liao-ning, srovnávaném například s Dachau. Zmizelo v něm prý na šest tisíc členů a přívrženců hnutí.
Není divu, že propekingský deník Ta Kung Pao, vycházející v Hongkongu, stále tiskne stížnosti na aktivity „kultu ďábla, který musí být vymýcen“, jak hnutí označují komunisté. Bez úspěchu. Když se loni, při vigilii k 17. výročí masakru na Náměstí nebeského klidu, sešli u parku Victoria i členové Fa-lun-kungu, aby upozornili na násilné odebírání orgánů z mučených vězňů, zasáhli proti nim policisté. Jako záminku uvedli, že reagují na stížnosti anonymních lidí, kterým vadí hluk na ulici. Rázem vznikla kuriózní situace: strážci zákona v uniformách na kameru natáčeli „operující“ členy Fa-lun-kungu, policisty zase točili kameramani několika zahraničních televizí akreditovaných v Hongkongu.
Základní model, kterým se Hongkong od předání Číně 1. července 1997 řídí – „jedna země, dva systémy“ –, tedy zajišťuje základní práva i svobody a zůstává v platnosti i po 10 letech.
Kde dnes znamená včera
„Bylo to jako davové šílenství, všichni se upírali jen na ten jediný den, kdy se nad vládními budovami měla už navždy třepetat rudá čínská vlajka,“ vzpomíná na předání Hongkongu bankéř Jimmy Lee. „A pak jsme se probudili a ptali se: co bude dál?“
Přitom region zrovna zasáhla finanční krize a v dalších letech právě Hongkong postihovala rána za ranou včetně ptačí chřipky a SARS. Vláda i lidé museli čelit novým hrozbám, zatímco klesala ekonomika i ceny nemovitostí. Prakticky až nyní se hospodářské údaje dostávají na úroveň z roku 1997. Hongkongu se opět začíná dařit, snižování daní, úsporná opatření i výhodné pobídky pro podnikatele konečně přinášejí své ovoce. Rozpočet je konečně přebytkový, díky čemuž mohla místní vláda zvýšit dětské přídavky a zároveň například snížit cla na alkohol. Přebytek se ale hlavně kumuluje na zvláštním účtu určeném pro krizové situace.
K nim se počítá i pokles turismu. Ten je pro oblast, jejíž ekonomika závisí z více než 90 % na službách (z toho 16 % tvoří finančnictví), životně důležitý. A většinu z 20 milionů turistů tvoří návštěvníci z komunistické Číny. Peking dohodl s Hongkongem zvláštní režim. Číňané tam nemusí jet jako členové organizované skupiny. Jedinou podmínkou je, aby měli trvalé bydliště v jednom ze 46 velkých měst.
V Hongkongu též postupně klesá nezaměstnanost, letos se má dostat pod 4 %. Místní ekonomika je označována za nejsvobodnější na světě. Ale i to má své háčky. „Proč tu nejsou žádné zahraniční obchodní řetězce jako TESCO?“ klade řečnickou otázku Jimmy Lee. Protože je sem místní vláda nepustí. Zdejší společnost Hutchison-Whampoa provozující potravinové řetězce Park’n‘shop a Welcome je napojená na nejvyšší vládní představitele, a tak má volné ruce. Monopol je zajištěn, zisky také a na trhu si dělá, co chce.
Peking si zase drží vliv na strategické společnosti. Důkazem je telekomunikační firma PCCW. Podle médií právě tlak čínských politiků zabránil jejímu prodeji do zahraničních rukou. A není náhodou, že akcie největší telekomunikační společnosti v Číně, China Telecom, se dnes nabízejí pouze na burze v Hongkongu a nikde jinde. Ani v New Yorku.
Navždy pod Pekingem
„Co se v Hongkongu v uplynulých deseti letech zlepšilo?“ zamýšlí se Jimmy Lee. „Máme nové letiště řazené k nejlepším na světě, spolu s korejským Inčchonem. Pravda, ještě v 90. letech se o jeho výstavbu a financování doslova bojovalo mezi Londýnem a Pekingem, ale nakonec stojí. Pak máme nové mosty, hraniční přechody, staví se nové bytové komplexy,“ vypočítává.
Největší změnou, nezvratnou, je ale skutečnost, že Hongkong patří Číně. Sice jako „zvláštní administrativní region“, ovšem pod správou Pekingu. Na druhé straně je nutné říci, že zejména v prvních pěti letech po předání se čínské komunistické vedení do vnitřních záležitostí Hongkongu moc nevměšovalo. Byly sice zrušeny některé zákony přijaté Zákonodárnou radou (zákon o kolektivním vyjednávání a zákon o ochraně proti diskriminaci nečlenů odborů), jenže sami Číňané zprvu nevěděli, jak se k nové situaci postavit.
Do Hongkongu dorazila šestitisícová čínská vojenská posádka. Její velitelství sídlí v někdejší budově prince waleského, hlavní základna pak na ostrově Stonecutters (Ngong Šu-en). Nicméně až na čínské vlajky a kamery umístěné podél zdí o ní obyvatelé Hongkongu prakticky nevědí.
„V posledních pár letech můžete sledovat jakousi ,plíživou‘ politiku Pekingu, který se nechce zcela smířit s tím, že na padesát let zaručil Hongkongu nedotknutelnost jeho občanských práv a svobod,“ říká Jimmy Lee. Jde zejména o článek 23 Základního zákona, který se Peking snažil prosadit skrze „své lidi“ v Hongkongu a mimo jiné měl omezit svobodu slova a projevu. Obyvatelé ale dali jasně najevo, co si o tom myslí. V červenci 2003 vyšlo do ulic na půl milionu lidí protestujících proti prosazovaným úpravám.
Když krátce nato Hongkong navštívil britský premiér Tony Blair, demonstranty prakticky vůbec nepodpořil. Hongkongský kardinál Joseph Zen, nejvyšší zástupce Vatikánu v této oblasti, pak prohlásil, že „Západ včetně Velké Británie dodržování lidských práv zaprodal za ekonomické zisky v Číně“. Jak ale dodal, všechny západní vlády jsou přece voleny lidmi a ti by měli mít stále na paměti, co se v Číně děje.
Hongkongská vláda nakonec od prosazování konfliktního článku 23 upustila a v zemi i nadále platí všechna základní práva domluvená mezi Londýnem a Pekingem. Politická i ekonomická. Co to znamená v praxi? Právní systém vycházející z britského, antikorupční prostředí, dobře fungující veřejné služby, svobodný tisk, volný pohyb kapitálu, bezpečnost a v neposlední řadě i svoboda vyznání a existence tolerantní multikulturní společnosti.
I Peking ví, že silný a ekonomicky svobodný Hongkong nakonec prospěje samotné Čínské lidové republice. A že Tchaj-wan to vidí jinak? Že princip „jedna země, dva systémy“ v Hongkongu zcela nefunguje, a tak ho nelze přenášet dále? To prý na věci nic nemění. Tchaj-wan, podotýká bankéř Jimmy Lee, je úplně jiná kapitola.
Pozn.:
Hongkong
je zvláštní administrativní region pod správou Číny od 1. července 1997.
Počet obyvatel činí sedm milionů. Nábožensky převažují buddhisté a taoisté, 10 % tvoří katolíci (včetně přistěhovalců z Filipín), velká je komunita muslimů (4 mešity), židé mají dvě synagogy a to vše doplňuje jeden sikhský chrám.
V čele správy stojí Donald Tsang (od června 2005, znovu zvolen 25. března 2007), který obnovil rezidenci bývalých britských guvernérů na ostrově Hongkong.
HDP na osobu je 14. nejvyšší na světě, v roce 2006 dosahoval 36 500 USD.
Pod správou Číny vzrostla i politická a kulturněspolečenská důležitost Hongkongu. Například šéfkou Světové zdravotnické organizace je občanka Hongkongu Margaret Chan (od 9. listopadu 2006), Hongkong se bude podílet i na olympijských hrách v roce 2008 (jezdecké disciplíny).