Před padesáti roky přinesla média po celém světě nejasné
zprávy o ozbrojeném konfliktu mezi Sovětským svazem
a Čínou někde na Sibiři. Boje sice trvaly jen krátce, avšak
vztahy Moskvy a Pekingu byly napjaté poměrně dlouho, což
hodně kontrastuje s tím, že se dnes Rusko a Čína tváří jako
nejbližší spojenci. Za touto clonou se ale nachází velice
komplikovaná realita, která nabízí spoustu důvodů
pro pochyby o této alianci.
Již komunistický vůdce Mao Ce-tung nejednou hovořil o tom,
že průběh hranic mezi ČLR a Ruskem (Sovětským svazem) by se měl změnit. Navzdory oficiálním
prohlášením o partnerství sovětských a čínských komunistů
bylo evidentní, že předseda Mao není spokojen ani
s podřízenou pozicí, která mu v tehdejší době vůči Josifu
Stalinovi příslušela.
Vadila mu mj. přítomnost sovětských poradců,
Stalinův příkaz kooperovat s nacionalisty proti Japoncům
či pochyby sovětského diktátora o smysluplnosti korejské
války. Veřejnost se však o těchto tenzích nedozvídala skoro
nic, předseda Mao byl chválen jako „Velký kormidelník“
a československá propaganda vymyslela bizarní slogan:
„S rudou Čínou je nás miliarda!“ Zatím však za kulisami
narůstalo sovětsko-čínské napětí.
Zlom nastal po Stalinově smrti, určitém uvolnění poměrů
a odsouzení kultu osobnosti. Jestliže Stalinovi si Mao troufal
odporovat jen v utajení, proti Chruščovovi se postavil úplně
otevřeně. Obvinil jej z revizionismu a ze zrady socialismu,
za „kulturní revoluce“ museli odejít sovětští poradci a vrátilo
se i téma teritoriálních sporů. Peking si znovu činil nárok
na některá sovětská území a obě velmoci proti sobě
přesunovaly vojska.
Další problémy se objevily na konci 50. let, kdy kvůli
neúnosným poměrům v Číně začali odcházet příslušníci
tamní muslimské menšiny, kteří samozřejmě mířili hlavně
do SSSR. Mezitím Čína zahájila vlastní nukleární program
a dnes známé dokumenty prozrazují, že jak Američané, tak
Sověti seriózně uvažovali o preventivním (a možná
společném) úderu, který by tuto vznikající hrozbu
eliminoval. Mao pak zkritizoval Moskvu za ústupky
v karibské krizi a situace na Sibiři se nadále zhoršovala.
Armády obou zemí čekaly na rozkaz.
Ten přišel 2. března 1969, kdy čínské vojenské síly obsadily
sporný ostrov Damanskij (čínsky Zhenbao) na pohraniční
řece Ussuri. Několik desítek sovětských pohraničníků bylo
usmrceno, zraněno nebo zajato. Sovětská strana byla zjevně
zaskočena, přicházely protichůdné rozkazy a boje
pokračovaly. Následně se zapojily i obrněné a dělostřelecké
jednotky a právě ty posledně jmenované se pak ukázaly jako
rozhodující faktor.
TAJNÁ ZBRAŇ
Leonid Brežněv totiž osobně přikázal použít tajnou a dosud
nevyzkoušenou zbraň, a sice nový dělostřelecký raketomet
BM-21 Grad, tzn. nástupce legendárních kaťuší. Salvy
těchto raket způsobily čínským vojákům těžké ztráty (podle
ruských zdrojů asi 700 až 800 mužů) a Číňané se museli
stáhnout. Drtivý a šokující účinek raketometů proti
nechráněné mase čínské pěchoty poté vedl ke spekulacím, že
SSSR tam nasadil jakési futuristické zbraně, snad lasery
či zařízení pro ovládání počasí, a že Čína přišla možná
o tisíce vojáků.
Sovětsko-čínské roztržky si samozřejmě všimly i americké
zpravodajské služby a v roce 1971 se do Pekingu vydal
Henry Kissinger, tehdejší poradce pro národní bezpečnost.
O rok později jej následoval prezident Nixon. Signalizovalo
to obrovské oteplení vztahů, jež bylo v příkrém rozporu
s tím, že Mao dříve sledoval vyhraněnou konfrontační
politiku a vinil Moskvu z toho, že neustále dělá ústupky
„západním imperialistům“.
Obrat v čínsko-amerických vztazích byl ryze pragmatickým
krokem z obou stran. Mao chápal nemožnost bojovat proti
USA i SSSR současně, zatímco Američané viděli šanci, jak
způsobit Moskvě velké problémy na východě. „Rudý blok“
ve skutečnosti nikdy nefungoval jako onen „monolit“,
za který jej mnohdy prohlašovali fanatičtí komunisté
i antikomunisté, ale od 70. let už to mohl chápat každý, kdo
si přečetl kterékoli noviny.
Proto dnes někteří odborníci mluví o tom, že bipolární
uspořádání světa víceméně skončilo už v 70. letech, kdy
Peking realizoval stále více asertivní zahraniční politiku
a začínal si budovat pozice ve třetím světě,
zejména v některých chudých zemích Afriky a Asie. Již
tehdy vznikaly základy současné čínské mocenské expanze,
a to většinou na úkor SSSR. Některé země (například
Severní Korea) dovedně manévrovaly mezi Moskvou
a Pekingem, kdežto jiné se rozhodly, že svou budoucnost
spojí výhradně s asijským gigantem.
ČLR také posílala zbraně afghánským protisovětským silám.
Američané to sledovali s velkým potěšením, poskytovali
Číně více či méně utajenou podporu a k témuž vybízeli i své
spojence, mezi nimi Izrael. Jedním z projevů této skutečnosti
je soudobá čínská stíhačka J-10, která sice není (jak se stále
občas říká) „klonem“ izraelského letounu Lavi, ale
z kooperace s židovským státem těžila velmi zásadně,
jelikož to byli právě Izraelci, kteří seznámili Číňany
s technologií počítačem řízeného designu a výroby
(CAD/CAM).
Skončení studené války přineslo převratné změny, a to
i ve vztazích Moskvy a Pekingu. Pořád sice trvala nedůvěra,
jenže upadající ruský zbrojní průmysl zoufale potřeboval
zakázky a Čína si díky své prosperující ekonomice mohla
dovolit nakupovat. „Říše středu“ se tak brzy dostala mezi
největší odběratele ruských vojenských letadel, raket či lodí
a vedle toho ve stále vyšším objemu kupovala také ruskou
ropu a zemní plyn.
Tato zdánlivá idyla ovšem nevydržela příliš dlouho,
protože ruští zbrojaři, kteří zpočátku tolik toužili exportovat
do Číny, začali o správnosti svého postoje pochybovat. Stále
častěji se totiž setkávali s tím, že jejich zákazník bezostyšně
porušoval a obcházel smlouvy a produkoval své kopie
ruských zbraní. Ty směřovaly též na světový trh, kde díky
nižším cenám reprezentovaly vážnou konkurenci i pro svoje
původní vzory z Ruska.
RUSKÉ SFÉRY VLIVU
Čínské ekonomice se nadále dařilo a tato prosperita
se projevovala i v asertivním chování, jež navázalo na éru
studené války. Do zemí třetího světa mířily čínské investice
či zbraně. Dokud šlo převážně o Latinskou Ameriku, Afriku,
arabský svět a jihovýchodní Asii, nebrali to Rusové jako
fatální problém (a leckde dokonce s Čínou i spolupracovali,
třeba ve Venezuele). Ten se dostavil až v momentu, kdy
Peking odmítl brát na vědomí mínění Moskvy o tradičních
ruských sférách vlivu, především ve Střední Asii.
Rusko totiž pokládá tamější postsovětské „-stány“
za prostor, kde má jeho vliv převládat (a to nikdy příliš
nezpochybňovali ani Američané), jenže některé z těchto
zemí začaly využívat své přírodní zdroje k podpoře
nezávislejší zahraniční politiky, resp. k posílení vztahů
s Čínou. Jde zejména o Turkmenistán a Uzbekistán, kam už
zamířily velké transfery čínských zbraní, mezi nimi
i protivzdušné systémy FD-2000 alias HQ-9. To musí
Moskvu nemálo iritovat mj. proto, že tento komplet vychází
ze známé sovětské zbraně S-300.
Navzdory tomu bylo Rusko donuceno (opět) změnit postoj
k vývozu své vojenské techniky do ČLR. Začátkem této
dekády spadl tento export na minimum, jelikož Moskva byla
znechucena čínským kopírováním takřka čehokoli,
jenže pokles cen ropy a vliv sankcí přinutil Kreml, aby
znovu otevřel jednání s Číňany o stíhačkách Su-35
a protivzdušných systémech S-400 Triumf. Peking o oba
typy techniky hodně usiloval, ovšem až nyní ruská potřeba
získat „tvrdou měnu“ vedla k podepsání a uskutečnění
příslušných smluv.
Nadále panují obavy, že Čína hodlá technologie Su-35 a S-
400 zkopírovat, a tudíž se soudí, že jí Rusko stejně prodalo
nějaké výrazně „osekané“ verze, ale i tak je to nesporné
vítězství Pekingu. Ve vztahu obou velmocí je to velmi
příznačné, protože pokud to kdysi byla Čína, jež musela
snášet postavení „dvojky“, dnes jen málokdo pochybuje, že
je to Ruská federace, která musí stále častěji tahat
za pomyslný kratší konec provazu.
Čína již není (a nechce být) na Rusku závislá ani z hlediska
dodávek nerostných surovin. Sice představuje odběratele víc
než pětiny celkového ruského vývozu ropy, ale z čínského
pohledu tvoří ruská ropa jen 15 % importu do Číny
a existuje záměr jej diverzifikovat ještě víc. Svou snahu stát
se největším dodavatelem pro ČLR již oznámila saúdská
společnost Aramco a Čína doufá, že si dovede zajistit daleko
víc ropy a plynu z dalších asijských či afrických zemí, kde
se v posledních letech významně etabluje její vliv.
Rusko nepředstavuje pro Čínu prioritu ani z hlediska jejího
vývozu zboží, protože na ruský trh míří jen asi 2 %
exportovaných čínských výrobků. Pětina čínského zboží
směřuje do USA, ale cílem je i větší diverzifikace exportu,
což je i hlavním cílem projektu „Nové hedvábné stezky“
(One Belt, One Road), tedy pozemního a námořního
propojení Číny s různými zeměmi v Asii, Africe a Evropě.
To je další důvod, proč Peking tolik stojí o posilování svých
pozic ve Střední Asii, jak ukazují mj. zprávy o nové
základně v Tádžikistánu.
Rusko a Čína často hovoří také o vojenské, respektive
bezpečnostní dimenzi svého spojenectví, ale i v této oblasti
realita dramaticky pokulhává za oficiálními prohlášeními. Je
sice pravda, že se v poslední době zvýšila intenzita jejich
vojenské spolupráce (společná cvičení), ovšem to nemůže
zakrýt dvě zásadní skutečnosti. Vedle zakořeněné historické
nedůvěry mají obě země zkrátka rovněž výrazně odlišné
strategické zájmy.
Moskva totiž stojí především o obnovení svého vlivu
v Evropě a na Blízkém východě, kdežto čínské priority
se aktuálně nacházejí v jihovýchodní Asii a v Pacifiku.
Pokud pomineme to, že v dalších regionech si obě mocnosti
spíše konkurují, pak je zřejmé, že v Pacifiku může Rusko
vojensky pomoci Číně jen velmi omezeně, zatímco
Čína dosti těžko pomůže Rusku v Evropě. Navíc je velice
pochybné, zda by v takovém případě opravdu existovala
z jedné strany ochota pomoc poskytnout a z té druhé zase
ochota ji přijmout.
Hypotetický konflikt, v němž by se na straně jedné
angažoval Západ, zatímco na straně druhé Rusko a Čína, by
v praxi nejspíše skončil jako „dvě války“, dost podobné
tomu, jak probíhala druhá světová válka. Německo
a Japonsko neuspěly mj. proto, že nedokázaly koordinovat
své kroky, protože mezi nimi panovala příliš velká nedůvěra
a protože každá země měla zcela jiné záměry. Navíc (což
se ví poněkud méně) obě skrytě kalkulovaly s tím, že
se po svém vítězství nad Spojenci budou možná muset
střetnout spolu.
Podobnost s dosti diskutabilním spojenectvím Ruska a Číny
je tedy evidentní, a to tím spíš, že v Rusku stále panují (a ne
neoprávněně) obavy ze situace na Sibiři. V některých
městech totiž vznikly velké komunity čínských
přistěhovalců a ČLR by mohla podpořit i potlačované snahy
místních Sibiřanů o samostatnost. Po událostech na Donbasu
se tedy kladla i otázka, co Kreml udělá, až někdo
v Chabarovsku vyhlásí „Novočínu“.
A aby toho nebylo málo, zmíněný projekt „Nové hedvábné
stezky“ koliduje i s ruskými zájmy v Evropě, jelikož lze
jasně sledovat čínské snahy vytvářet si mocenské pozice
na Balkáně a ve střední Evropě. Čínské zbraně už kupuje
i tradiční ruský spojenec Srbsko. Z toho vychází také scénář,
který v publikaci World War 4 popsal americký analytik
Douglas Alan Cohn a v němž se obě velmoci utkávají v boji
o Balkán a Černé moře.
Navzdory úsměvům Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga tudíž
rusko-čínská aliance představuje spíš propagandistickou
pózu. Obě mocnosti mají určité krátkodobé společné zájmy,
ale prostá geopolitika ukazuje, že jejich dlouhodobé priority
jsou zcela rozdílné, místy přímo konfliktní. Boje, ke kterým
došlo před padesáti lety, jsou proto jasnou připomínkou, že
vztahy Moskvy a Pekingu je nutno vždy hodnotit především
optikou tvrdé mocenské politiky, a nikoli optikou dojmů
vyvolávaných na tiskových konferencích.