19. 7. 2019 | 22:43:47
Výběr jazykové verze
cs csen encn cn
Nové články
E-mail
Login
Heslo
Počasí
Měnové kurzy
$l
1 CNY = 3,316 Kč
$l
1 EUR = 25,890 Kč
$l
1 USD = 21,837 Kč
Zdroj: ČNB
Aktualizace: 19. 7. 2019
Čas
Peking:
Praha:
Dnes se událo v Číně
Technology by DANTEM

 

Čína a Rusko - nejisté spojenectvi

Reportáže, analýzy, rozhovory - 27. 4. 2019 - Před padesáti roky přinesla média po celém světě nejasné zprávy o ozbrojeném konfliktu mezi Sovětským svazem a Čínou někde na Sibiři. Boje sice trvaly jen krátce, avšak vztahy Moskvy a Pekingu byly napjaté poměrně dlouho, což hodně kontrastuje s tím, že se dnes Rusko a Čína tváří jako nejbližší spojenci. Za touto clonou se ale nachází velice komplikovaná realita, která nabízí spoustu důvodů pro pochyby o této alianci.

foto

Již komunistický vůdce Mao Ce-tung nejednou hovořil o tom,

že průběh hranic mezi ČLR a Ruskem (Sovětským svazem) by se měl změnit. Navzdory oficiálním

prohlášením o partnerství sovětských a čínských komunistů

bylo evidentní, že předseda Mao není spokojen ani

s podřízenou pozicí, která mu v tehdejší době vůči Josifu

Stalinovi příslušela.

Vadila mu mj. přítomnost sovětských poradců,

Stalinův příkaz kooperovat s nacionalisty proti Japoncům

či pochyby sovětského diktátora o smysluplnosti korejské

války. Veřejnost se však o těchto tenzích nedozvídala skoro

nic, předseda Mao byl chválen jako „Velký kormidelník“

a československá propaganda vymyslela bizarní slogan:

„S rudou Čínou je nás miliarda!“ Zatím však za kulisami

narůstalo sovětsko-čínské napětí.

Zlom nastal po Stalinově smrti, určitém uvolnění poměrů

a odsouzení kultu osobnosti. Jestliže Stalinovi si Mao troufal

odporovat jen v utajení, proti Chruščovovi se postavil úplně

otevřeně. Obvinil jej z revizionismu a ze zrady socialismu,

za „kulturní revoluce“ museli odejít sovětští poradci a vrátilo

se i téma teritoriálních sporů. Peking si znovu činil nárok

na některá sovětská území a obě velmoci proti sobě

přesunovaly vojska.

Další problémy se objevily na konci 50. let, kdy kvůli

neúnosným poměrům v Číně začali odcházet příslušníci

tamní muslimské menšiny, kteří samozřejmě mířili hlavně

do SSSR. Mezitím Čína zahájila vlastní nukleární program

a dnes známé dokumenty prozrazují, že jak Američané, tak

Sověti seriózně uvažovali o preventivním (a možná

společném) úderu, který by tuto vznikající hrozbu

eliminoval. Mao pak zkritizoval Moskvu za ústupky

v karibské krizi a situace na Sibiři se nadále zhoršovala.

Armády obou zemí čekaly na rozkaz.

Ten přišel 2. března 1969, kdy čínské vojenské síly obsadily

sporný ostrov Damanskij (čínsky Zhenbao) na pohraniční

řece Ussuri. Několik desítek sovětských pohraničníků bylo

usmrceno, zraněno nebo zajato. Sovětská strana byla zjevně

zaskočena, přicházely protichůdné rozkazy a boje

pokračovaly. Následně se zapojily i obrněné a dělostřelecké

jednotky a právě ty posledně jmenované se pak ukázaly jako

rozhodující faktor.

TAJNÁ ZBRAŇ

Leonid Brežněv totiž osobně přikázal použít tajnou a dosud

nevyzkoušenou zbraň, a sice nový dělostřelecký raketomet

BM-21 Grad, tzn. nástupce legendárních kaťuší. Salvy

těchto raket způsobily čínským vojákům těžké ztráty (podle

ruských zdrojů asi 700 až 800 mužů) a Číňané se museli

stáhnout. Drtivý a šokující účinek raketometů proti

nechráněné mase čínské pěchoty poté vedl ke spekulacím, že

SSSR tam nasadil jakési futuristické zbraně, snad lasery

či zařízení pro ovládání počasí, a že Čína přišla možná

o tisíce vojáků.

Sovětsko-čínské roztržky si samozřejmě všimly i americké

zpravodajské služby a v roce 1971 se do Pekingu vydal

Henry Kissinger, tehdejší poradce pro národní bezpečnost.

O rok později jej následoval prezident Nixon. Signalizovalo

to obrovské oteplení vztahů, jež bylo v příkrém rozporu

s tím, že Mao dříve sledoval vyhraněnou konfrontační

politiku a vinil Moskvu z toho, že neustále dělá ústupky

„západním imperialistům“.

Obrat v čínsko-amerických vztazích byl ryze pragmatickým

krokem z obou stran. Mao chápal nemožnost bojovat proti

USA i SSSR současně, zatímco Američané viděli šanci, jak

způsobit Moskvě velké problémy na východě. „Rudý blok“

ve skutečnosti nikdy nefungoval jako onen „monolit“,

za který jej mnohdy prohlašovali fanatičtí komunisté

i antikomunisté, ale od 70. let už to mohl chápat každý, kdo

si přečetl kterékoli noviny.

Proto dnes někteří odborníci mluví o tom, že bipolární

uspořádání světa víceméně skončilo už v 70. letech, kdy

Peking realizoval stále více asertivní zahraniční politiku

a začínal si budovat pozice ve třetím světě,

zejména v některých chudých zemích Afriky a Asie. Již

tehdy vznikaly základy současné čínské mocenské expanze,

a to většinou na úkor SSSR. Některé země (například

Severní Korea) dovedně manévrovaly mezi Moskvou

a Pekingem, kdežto jiné se rozhodly, že svou budoucnost

spojí výhradně s asijským gigantem.

ČLR také posílala zbraně afghánským protisovětským silám.

Američané to sledovali s velkým potěšením, poskytovali

Číně více či méně utajenou podporu a k témuž vybízeli i své

spojence, mezi nimi Izrael. Jedním z projevů této skutečnosti

je soudobá čínská stíhačka J-10, která sice není (jak se stále

občas říká) „klonem“ izraelského letounu Lavi, ale

z kooperace s židovským státem těžila velmi zásadně,

jelikož to byli právě Izraelci, kteří seznámili Číňany

s technologií počítačem řízeného designu a výroby

(CAD/CAM).

Skončení studené války přineslo převratné změny, a to

i ve vztazích Moskvy a Pekingu. Pořád sice trvala nedůvěra,

jenže upadající ruský zbrojní průmysl zoufale potřeboval

zakázky a Čína si díky své prosperující ekonomice mohla

dovolit nakupovat. „Říše středu“ se tak brzy dostala mezi

největší odběratele ruských vojenských letadel, raket či lodí

a vedle toho ve stále vyšším objemu kupovala také ruskou

ropu a zemní plyn.

Tato zdánlivá idyla ovšem nevydržela příliš dlouho,

protože ruští zbrojaři, kteří zpočátku tolik toužili exportovat

do Číny, začali o správnosti svého postoje pochybovat. Stále

častěji se totiž setkávali s tím, že jejich zákazník bezostyšně

porušoval a obcházel smlouvy a produkoval své kopie

ruských zbraní. Ty směřovaly též na světový trh, kde díky

nižším cenám reprezentovaly vážnou konkurenci i pro svoje

původní vzory z Ruska.

RUSKÉ SFÉRY VLIVU

Čínské ekonomice se nadále dařilo a tato prosperita

se projevovala i v asertivním chování, jež navázalo na éru

studené války. Do zemí třetího světa mířily čínské investice

či zbraně. Dokud šlo převážně o Latinskou Ameriku, Afriku,

arabský svět a jihovýchodní Asii, nebrali to Rusové jako

fatální problém (a leckde dokonce s Čínou i spolupracovali,

třeba ve Venezuele). Ten se dostavil až v momentu, kdy

Peking odmítl brát na vědomí mínění Moskvy o tradičních

ruských sférách vlivu, především ve Střední Asii.

Rusko totiž pokládá tamější postsovětské „-stány“

za prostor, kde má jeho vliv převládat (a to nikdy příliš

nezpochybňovali ani Američané), jenže některé z těchto

zemí začaly využívat své přírodní zdroje k podpoře

nezávislejší zahraniční politiky, resp. k posílení vztahů

s Čínou. Jde zejména o Turkmenistán a Uzbekistán, kam už

zamířily velké transfery čínských zbraní, mezi nimi

i protivzdušné systémy FD-2000 alias HQ-9. To musí

Moskvu nemálo iritovat mj. proto, že tento komplet vychází

ze známé sovětské zbraně S-300.

Navzdory tomu bylo Rusko donuceno (opět) změnit postoj

k vývozu své vojenské techniky do ČLR. Začátkem této

dekády spadl tento export na minimum, jelikož Moskva byla

znechucena čínským kopírováním takřka čehokoli,

jenže pokles cen ropy a vliv sankcí přinutil Kreml, aby

znovu otevřel jednání s Číňany o stíhačkách Su-35

a protivzdušných systémech S-400 Triumf. Peking o oba

typy techniky hodně usiloval, ovšem až nyní ruská potřeba

získat „tvrdou měnu“ vedla k podepsání a uskutečnění

příslušných smluv.

Nadále panují obavy, že Čína hodlá technologie Su-35 a S-

400 zkopírovat, a tudíž se soudí, že jí Rusko stejně prodalo

nějaké výrazně „osekané“ verze, ale i tak je to nesporné

vítězství Pekingu. Ve vztahu obou velmocí je to velmi

příznačné, protože pokud to kdysi byla Čína, jež musela

snášet postavení „dvojky“, dnes jen málokdo pochybuje, že

je to Ruská federace, která musí stále častěji tahat

za pomyslný kratší konec provazu.

Čína již není (a nechce být) na Rusku závislá ani z hlediska

dodávek nerostných surovin. Sice představuje odběratele víc

než pětiny celkového ruského vývozu ropy, ale z čínského

pohledu tvoří ruská ropa jen 15 % importu do Číny

a existuje záměr jej diverzifikovat ještě víc. Svou snahu stát

se největším dodavatelem pro ČLR již oznámila saúdská

společnost Aramco a Čína doufá, že si dovede zajistit daleko

víc ropy a plynu z dalších asijských či afrických zemí, kde

se v posledních letech významně etabluje její vliv.

Rusko nepředstavuje pro Čínu prioritu ani z hlediska jejího

vývozu zboží, protože na ruský trh míří jen asi 2 %

exportovaných čínských výrobků. Pětina čínského zboží

směřuje do USA, ale cílem je i větší diverzifikace exportu,

což je i hlavním cílem projektu „Nové hedvábné stezky“

(One Belt, One Road), tedy pozemního a námořního

propojení Číny s různými zeměmi v Asii, Africe a Evropě.

To je další důvod, proč Peking tolik stojí o posilování svých

pozic ve Střední Asii, jak ukazují mj. zprávy o nové

základně v Tádžikistánu.

Rusko a Čína často hovoří také o vojenské, respektive

bezpečnostní dimenzi svého spojenectví, ale i v této oblasti

realita dramaticky pokulhává za oficiálními prohlášeními. Je

sice pravda, že se v poslední době zvýšila intenzita jejich

vojenské spolupráce (společná cvičení), ovšem to nemůže

zakrýt dvě zásadní skutečnosti. Vedle zakořeněné historické

nedůvěry mají obě země zkrátka rovněž výrazně odlišné

strategické zájmy.

Moskva totiž stojí především o obnovení svého vlivu

v Evropě a na Blízkém východě, kdežto čínské priority

se aktuálně nacházejí v jihovýchodní Asii a v Pacifiku.

Pokud pomineme to, že v dalších regionech si obě mocnosti

spíše konkurují, pak je zřejmé, že v Pacifiku může Rusko

vojensky pomoci Číně jen velmi omezeně, zatímco

Čína dosti těžko pomůže Rusku v Evropě. Navíc je velice

pochybné, zda by v takovém případě opravdu existovala

z jedné strany ochota pomoc poskytnout a z té druhé zase

ochota ji přijmout.

Hypotetický konflikt, v němž by se na straně jedné

angažoval Západ, zatímco na straně druhé Rusko a Čína, by

v praxi nejspíše skončil jako „dvě války“, dost podobné

tomu, jak probíhala druhá světová válka. Německo

a Japonsko neuspěly mj. proto, že nedokázaly koordinovat

své kroky, protože mezi nimi panovala příliš velká nedůvěra

a protože každá země měla zcela jiné záměry. Navíc (což

se ví poněkud méně) obě skrytě kalkulovaly s tím, že

se po svém vítězství nad Spojenci budou možná muset

střetnout spolu.

Podobnost s dosti diskutabilním spojenectvím Ruska a Číny

je tedy evidentní, a to tím spíš, že v Rusku stále panují (a ne

neoprávněně) obavy ze situace na Sibiři. V některých

městech totiž vznikly velké komunity čínských

přistěhovalců a ČLR by mohla podpořit i potlačované snahy

místních Sibiřanů o samostatnost. Po událostech na Donbasu

se tedy kladla i otázka, co Kreml udělá, až někdo

v Chabarovsku vyhlásí „Novočínu“.

A aby toho nebylo málo, zmíněný projekt „Nové hedvábné

stezky“ koliduje i s ruskými zájmy v Evropě, jelikož lze

jasně sledovat čínské snahy vytvářet si mocenské pozice

na Balkáně a ve střední Evropě. Čínské zbraně už kupuje

i tradiční ruský spojenec Srbsko. Z toho vychází také scénář,

který v publikaci World War 4 popsal americký analytik

Douglas Alan Cohn a v němž se obě velmoci utkávají v boji

o Balkán a Černé moře.

Navzdory úsměvům Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga tudíž

rusko-čínská aliance představuje spíš propagandistickou

pózu. Obě mocnosti mají určité krátkodobé společné zájmy,

ale prostá geopolitika ukazuje, že jejich dlouhodobé priority

jsou zcela rozdílné, místy přímo konfliktní. Boje, ke kterým

došlo před padesáti lety, jsou proto jasnou připomínkou, že

vztahy Moskvy a Pekingu je nutno vždy hodnotit především

optikou tvrdé mocenské politiky, a nikoli optikou dojmů

vyvolávaných na tiskových konferencích.

Zdroj: Echo

Vytisknout článek

© Copyright Cinsky.cz 2005-2019