ČÍNA SVOU CESTU NAŠLA

19.09. 2013 Reportáže, analýzy, rozhovory
Zatímco v západním světě převážily nároky na státní peníze pocit osobní zodpovědnosti, ČÍŇANÉ SE STALI EVROPANY 19. STOLETÍ – pracovitými, podnikavými, zodpovědnými. Tak lze vysvětlit čínský hospodářský zázrak posledních desetiletí, který se teď ovšem potýká s jistými problémy. Z velké části však říše středu zůstává záhadou.

JEŠTĚ V 50. LETECH minulého století byla Čína jedinou zemí světa, kde hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu byl v desátém století větší než ve dvacátém. Když Nixon s Kissingerem začátkem 70. let po delší přestávce navštívili Peking, předseda Mao a premiér Čou En-laj poukazovali sice na velkolepé prastaré tradice země, Čína však tehdy poněkud zaostávala za Ugandou a Sierrou Leone. Byla to země totalitní ideologie a totální bídy. Úspěch, kterého od té doby Čína dosáhla, nemá v dějinách lidstva obdoby. Za pár dekád několik set miliónů lidí postoupilo v sociálním žebříčku z nepředstavitelné chudoby do postavení střední třídy. Ročně se zde uvádí do provozu pět až šest tisíc kilometrů dálnic a v dopravní infrastruktuře je už Čína v těsném závěsu za Spojenými státy. Ještě před pár lety připomínaly čínské vlaky kurník na kolečkách. Nyní velkoměsta spojuje síť rychlovlaků a k šanghajskému letišti vás dopraví souprava na magnetickém polštáři rychlostí 500 km/h. Odborníci nestíhají uchopit a pochopit střemhlavé změny v zemi, jež po staletí byla pro Evropany ztělesněním nehybnosti. Potíž je v tom, že každý superlativ ohledně čínského vývoje může být nakrásně zpochybněn protikladem. Pár stovek miliónů Číňanů se sice dostalo z nejhorší bryndy, leč 700 miliónů jich stále vězí v bídě až po krk. Říše středu se může pochlubit největším množstvím miliónových aglomerací ve světě, nicméně z 20 smogem nejzamořenějších měst připadá 16 na Čínu. DRAŽŠÍ PRACOVNÍ SÍLA Ekonomika, která do roku 2009 šlapala jak švýcarské hodinky, začala nebezpečně proklouzávat. Za poslední čtyři roky spadla komoditní burza Shanghai Composite o 43 procent – po Řecku je to největší propad na světě. Cizinci, kteří v uplynulých dvaceti letech v předtuše tučných zisků investovali do čínských akcií, vydělali v průměru méně než půldruhého procenta za rok, třetinu toho, co by získali, kdyby si nakoupili státní bondy. Index čínské burzy MSCI od roku 1993 stoupl o pouhých 29 procent. Pro srovnání: S&P 500 vzrostl za stejnou dobu o 455 procent, Emerging Markets Index o 326 procent. Ropný gigant PetroChina, jenž byl ještě v roce 2010 nejdražší společností světa (odhadem přes 300 miliard dolarů), vypadl v roce 2013 z první desítky. Rostoucí cena čínské pracovní síly ohrožuje pozici země coby světové výrobní základny. Sílí trend stěhování výroby do levnějších destinací. Letos v zemi propukla krize bankovní likvidity. Při dvouprocentním rozpočtovém schodku klesl růst národního hospodářství na třináctileté minimum a potácí se na hraně nejnižšího přípustného růstu HDP, 7,5 procenta ročně. Snížení růstu pod sedm procent ročně si říše středu nemůže dovolit, ohrozilo by to sociální cíle vlády. VYSTŘÍZLIVĚNÍ Čína podle názoru expertů po desetiletích dynamického rozvoje připomíná sportovce, který doběhl k etapovému cíli na pokraji naproFENOMÉN stého vyčerpání, zatímco diváci od něj očekávají jen další vítězství a zlaté medaile. Čínský ekonomický růst tlumí nízká efektivita státních investic do rozvoje infrastruktury. To už uznává i vláda v Pekingu: v posledních letech byly postaveny kilometry dálnic, po nichž málokdo jezdí, a stovky měst, v nichž málokdo žije. Úřady si uvědomují vážnost situace, pro povzbuzení hospodářství byl vytvořen fond rozvoje železničních spojů a zahájena daňová reforma. Od 1. srpna vstoupilo v platnost rozsáhlé daňové zvýhodnění malého a středního podnikání, ale také soukromého bankovnictví, především drobného. I přes jisté vystřízlivění většina odborníků má za to, že další hospodářský a potažmo i mocenský vzestup Číny je otázkou času. Hospodářské výsledky za letošní červen jsou opět více než povzbudivé: nad očekávání svižný vývoz naznačuje, že zvěsti o konci čínského ekonomického vzestupu byly poněkud předčasné. Ken Fisher z Fisher Investments říká: "Většina národů světa by byla štěstím bez sebe, kdyby dosahovala hospodářského růstu, jaký má Čína v horších dobách." Málokdo pochybuje o tom, že dříve nebo později předstihne čínská ekonomika americkou, i když to určitě nebude civilizace založená na automobilovém průmyslu – na to je tu příliš mnoho lidí a málo zdrojů. Není pochyb o tom, že ve více či méně blízké budoucnosti čeká říši středu ještě mnoho zvratů. Strmý vzestup nikdy nebývá zadarmo, platí se za něj ekonomickými propady, sociálními bouřemi a ekologickými katastrofami. Ostatně proti tomu není pojištěna žádná rozvinutá společnost. V bohosloveckém smyslu je zázrakem to, co nemá racionální vysvětlení. Ekonomický zázrak je však jenom metafora a své příčiny a podmínky mít musí. Co zapříčinilo tento nezpochybnitelný civilizační úspěch? KONFUCIÁNSKÁ UKÁZNĚNOST Byla zde určitá hodnotová orientace, která předcházela jakýmkoli sociálním učením a ideologickým školám. Číňané nepotřebovali protestantskou pracovní etiku, dávno předtím měli konfuciánskou ukázněnost. Asiatská pracovitost je příslovečná. Práce udělala z opice člověka a z Číny velmoc. Makat až 18 hodin denně tu není neobvyklé. Podnikatelé, ale také úředníci nezřídka zařezávají bez víkendů a dovolených. Každý ví, že mu na záda dýchá fronta těch, kteří jsou připraveni vstávat v šest ráno a jít spát ve tři. Kdysi se to vyprávělo o Američanech. Jednou ze zvláštnosti čínského výrobního cyklu je výrazná regionalita. Každá provincie je specializovaná na něco jiného: tu na šití konfekce, tam na užitnou keramiku, onde na montáž elektroniky. V zemi nejsou vzácné vesnice, kde na každém dvorku vyrábějí kovovou armaturu nebo nábytek. V provincii Kuan-tung vypadají hlavní ulice pobřežních měst jako stálé výstavky takového nábytku. Kdysi Mao Ce-tung vyhlásil program "velkého skoku", jenž předpokládal, že na každém dvorku budou Číňané tavit ocel ve vysokých pecích. Nemohlo to skončit jinak než velkým krachem. Zní to jako technologická pohádka, ale co se nepovedlo Maovi, povedlo se tisícům čínských soukromníků. Mnozí nynější zbohatlíci začínali právě takovou domácí tavírnou. Pak postavili druhou pec, třetí, pak se široké příbuzenstvo složilo na úvěr a postavila se továrnička. Pak druhá. Velmi častým způsobem financování jsou v Číně právě takové příbuzenské sbírky. Kromě vlastní rodiny pracují v továrničce dělníci z okolních vesnic. Jejich šichta má jednu přestávku na oběd a tři přestávky na přirozené potřeby. Přespávají v ubikacích vedle výroben. Dostávají měsíčně 500 dolarů, které ovšem neutratí. Američan výdělek rozfrcá, Rus prochlastá, ale Číňan uspoří. Za pět let takových galejí dá dohromady 30 tisíc dolarů, za ně si otevře obchůdek nebo nějakou přidruženou výrobu. Tak začíná jeho cesta k bohatství. ZADARMO JE BEZCENNÉ Silněji než potřeba práce je v Číně pociťována jen potřeba vzdělání. Díky soustavě celoživotních zkoušek a ojedinělé byrokratické tradici se stalo vzdělání pro čínské obyvatelstvo opravdovým fetišem. Tak jako Američan sní o tom, jak náhle zbohatne, sní Číňan o tom, že dostaneli dobré vzdělání, může se prostý zemědělec stát ministerským předsedou. Na vzdělání syna léta šetří celá širší rodina, vidí v tom vlastní šanci, jak se dostat z mizérie. Vzdělání na všech stupních je placené, místní lidé sdílejí přesvědčení, že co je zadarmo, nemá valnou cenu. Na americké univerzity ročně nastupuje přes 60 tisíc čínských studentů. Mnozí z nich se časem vracejí domů – ovšem po získání amerického občanství a pracovní zkušenosti v USA. V každé větší čínské korporaci určitě potkáte pár vedoucích manažerů s americkým pasem v kapse, dokonalou angličtinou a evropským křestním jménem před čínským příjmením. NEROVNOST JAKO STIMUL Zde je načase připomenout, že všechny obecné soudy o Číně je třeba brát s odstupem. Asi tak, jako když mluvíme o Evropě. Čínské provincie se navzájem liší zhruba stejně jako sicilští vinaři od finských farmářů. Města leží mezi bohatými přímořskými kraji, kde dávno běží ekonomické reformy, životní úroveň není o mnoho nižší než v Evropě, vesnice se dávno staly prosperujícími předměstími průmyslových megapolí – a mezi zapadlým vnitrozemím, kde neohroženě vládne komunistická nomenklatura a v přelidněných vískách panuje bída a tmářství. Pro většinu zemí třetího světa, stejně tak, jako to bylo v Anglii v 19. století, je typická živelná urbanizace - tedy když vesnické obyvatelstvo živelně utíká do měst a tam se usazuje ve slumech a favelách. V Číně nelze opustit vesnici bez povolení a mimo přistěhovalecké kvóty. Proto v Pekingu nenajdete nic, co by připomínalo dělnické čtvrti Londýna, jak je zvěčnil Dickens a do základu svého učení dal Karel Marx. Čínští dělníci sice pracují stejně obětavě jako kdysi jejich kolegové v londýnských manufakturách, jenže k tomu, aby mohli pracovat na galejích, potřebují ještě úřední glejt. Ve středních a západních provinciích Číny je nyní na 150 miliónů přebytečného obyvatelstva bez naděje na lepší zaměstnání. Mladý muž, který nedostal povolení opustit vesnici anebo nedostal od rodiny peníze na vysokoškolské studium, v podstatě nemá šanci na společenský vzestup. Nezbývá než se přihlásit do armády, ovšem i tam žadatele o smluvní vojenskou službu čeká fronta a soutěž. Je to určitě nespravedlivé, leč čínská společnost si s tím hlavu neláme a ani se netváří jako společnost rovných příležitostí. Hledáme-li kořeny zdejšího hospodářského zázraku, nemůžeme pominout tuto základní nerovnost šancí coby drsný stimul rychlého společenského rozvoje. Rozvoj je rychlý právě tehdy, když každému mlčky dýchají na záda ti, jimž je nespravedlivě odepřeno právo na vzdělání nebo na bohaté rodiče. BOHATSTVÍ Z CIZINY Čínský zázrak nelze pochopit bez přihlédnutí k takovému jevu, jakým je čínská diaspora, i když tento pojem není příliš přiléhavý a nezohledňuje měřítko jevu. V 90. letech se vžil jiný termín: nekomunistická čínská společenství. Jen Tchaj-wan, Hongkong a Macao, to je 30 miliónů lidí a stovky miliard dolarů ročně vkládaných do pevninského hospodářství, což jsou tři čtvrtiny všech zahraničních investic. Tím čínská diaspora zdaleka nekončí: na toto etnikum připadá 32 procent obyvatelstva Malajsie, 15 procent Thajska, čtyři procenta Indonésie. Jejich souhrnný majetek se odhaduje na dva bilióny dolarů. Mezi první stovkou asijským miliardářů je 39 Číňanů. Čínský vliv je úměrný bohatství této diaspory a má vzestupnou tendenci. Dinosaurus politologie Zbigniew Brzeziński, přezdívaný Big Zbig předpovídá, že se blíží doba, kdy v zemích jihovýchodní Asie budou nastoleny pročínské loutkové režimy. Největší zásluhu na hospodářském úspěchu Číny má asi přece jen velmi specifi cké společenské uspořádání. Je to partokracie (vláda jedné strany) s výrazně protržní orientací. Komunistická ideologie zde již drahnou dobu nehraje sebemenší roli, strana se dávno ani nenamáhá defi novat, co ten komunismus vlastně je. Hlavní vzkaz všem podnikavým: Obohacujte se! Zemi reálně vládne devět lidí – stálý výbor KSČ. To oni mají v rukou veškeré rozhodovací páky a přijímají strategická rozhodnutí. Plus stočlenná věrchuška strany, která se spolu s ostatními delegáty schází na kongresech jednou za čtyři roky. Ofi ciálně rekrutuje KSČ nové členy ze tří zdrojů: z dělníků, rolníků a pracující inteligence. V posledních letech ovšem prudce roste podíl a politický vliv straníků přicházejících z podnikatelské sféry. Hollywoodský thriller kolem vzestupu a pádu ambiciózního Po Silaje vyjevil světu dříve skrytou skutečnost, že uvnitř čínského vedení probíhá podkobercový zápas nejen o ekonomické reformy, ale také o politickou strategii. Ukázalo se, že ve špičce strany je zastoupena také "nová levice", unavená z reforem a usilující o větší úlohu státu a jeho vůdců. Proti nim stojí zástupci "pravicové odchylky", kteří mluví o nutnosti postupného snižování pečovatelské role státu. Události loňského podzimu, pozdější konání rozhodujícího sjezdu proti plánům svědčí o tom, že zákulisní boj byl lítý, osud Po Si-laje naznačuje, že maoistické křídlo ho zatím prohrává. JAKO SINGAPUR Mýlí se však ti, kdo spatřují příčinu čínského úspěchu v samotném zachování mocenského monopolu komunistické strany. Autokratický řád měl ve světě mnoho velkonákladových reedicí a nikde bez specifi ckých podružností neuspěl. Neuspěl ani v Číně. Rozhodující jsou zřejmě právě ony důležité podružnosti. Řekli jsme, že čínský úspěch nemá ve světě obdoby. Jedna paralela by tu přece jen byla – je jí Singapur, ještě v polovině minulého století banánová republika plná opiových doupat, nyní stabilně v čele všech žebříčků úspěšnosti. Zakladatel současného Singapuru Lee Kuan Yew, jenž zemi řídil od roku 1959 do roku 1990, avšak i potom byl ministrem-mentorem, poskytl nedávno rozsáhlý rozhovor, v němž mimo jiné vyložil i své politické názory. Harvardský profesor politologie Graham Allison a bývalý americký diplomat Robert Blackwill vydali rozhovor v knižní podobě pod názvem Lee Kuan Yew: velmistrovy názory na Čínu, Spojené státy a svět. V kontextu tohoto článku jsou obzvlášť zajímavé názory filozofujícího politika na Čínu – ne nadarmo je sám etnickým Číňanem. Lee Kuan Yew zdůrazňuje, že čínský politický systém nemůže být popsán jako diktatura, nesprávné je ovšem očekávat, že se časem vyvine do podoby liberální demokracie. Coby liberální demokracie čínská společnost okamžitě zkolabuje. Pro defi nici skutečného stavu by se spíš hodil popis "převzetí všech výhod demokracie bez jejích zjevných nedostatků". Mezi kapitalismem a demokracií nevidí čínští politici žádnou automatickou vazbu. Čína se zatím zdárně vyhýbala civilizační léčce, do níž spadla Evropa a Spojené státy. Takovou pastí je zásada všeobecných a rovných voleb a princip přímé demokracie obecně. Střídání lidí u moci probíhá spořádaně a v určitých cyklech, žádná výjimka z tohoto pravidla není přípustná. Společenské elity jsou pevně odhodlány nikdy více nepřipustit režim osobní moci, vedení země je bezvýhradně kolektivní a jeho výměna jednou za deset let, podle odkazu Teng Siao-pchinga, se stala neporušitelnou novodobou tradicí. Rituály nástupnictví a spořádaného střídání u moci jsou, jak známo, prubířským kamenem demokracie a novodobé diktatury si na tomto problému spolehlivě vylamují zuby. Zdá se, že princip pravidelné vyměnitelnosti vůdců Číňané z demokracie převzali, zatímco všelidové volby lídrů vynechali jako faktor brzdící a potenciálně destruktivní. Za pár let po všeobecných volbách, v nichž by byl zbídačeným obyvatelstvem nepochybně zvolen nějaký nový Mao, by v zemi nebyla ani zárodečná svoboda, ani rostoucí blahobyt. VYMKNUTÝ ZÁPAD Druhou stranou stejné léčky je podle názoru Lee Kuan Yewa zbožštění osobních práv na úkor osobní odpovědnosti. Má za to, že práva se na Západě vymkla rozumnému rámci, vytvořil se opravdový kult práv a nároků, nevyvážený smyslem pro povinnost. Sociologové vnutili lidem Západu představu, že jakýkoli jejich životní nezdar není vlastní chybou, ale selháním ekono mického a sociálního systému. "Když se dobročinnost stává nárokem," poznamenává otec singapurského zázraku, "mizí stigma života z almužny, stigma příživnictví a hanba z pobíraní státních dávek. Ve výsledku dříve nebo později náklady na nároky dalece přesáhnou zdroje státního rozpočtu. Způsobem existence se pak stává život na dluh, který budou muset splácet příští generace." Tomu všemu se Číně zatím dařilo vyhnout. Lee Kuan Yew má rád Evropu minulosti, dynamickou, podnikavou a jistou si svou pravdou, Evropu svobody a iniciativy. Současná Evropa šla do důchodu, demokracie tam končí plíživým socialismem. Demo kracie, jež není schopna zajistit ekonomický prospěch, je odsouzena k zániku. Všeobecné volby nutí politiky neustále korumpovat voliče a rostoucí závazky státu vůči obyvatelstvu brzdí hospodářský růst tak, jako koule na noze galejníka braní v běhu. Singapurský myslitel má za to, že štafetu Evropy coby hybatele pozitivních změn převzala říše středu. Čína je Evropou dneška. Současná Čína je bizarním spojením neslučitelného. Její vzestup je obvyklým argumentem ve sporu mezi obdivovateli autokracie a demokraty tradiční školy. Nezdá se, že by se někomu podařilo rozluštit hádanku čínského úspěchu. Je nesnadné odpovědět na otázku, čím se stane asijský obr v 21. století: otevřenou společností, nebo skanzenem marxismu-leninismu? Mnozí na Západě se spolu s bývalým americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem domnívají, že Čína teprve vlastní cestu hledá. Samotní Číňané, když se tak rozhlížejí po světě, docházejí k závěru, že jejich vlast svou cestu již našla.

Zdroj: Reflex

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.