Čínský autoritářský kapitalismus před zkouškou

24.07. 2013 Podnikání v Číně
Raketový nástup čínské ekonomiky v posledních několika desetiletích – rychlejší než vzestup jakékoli jiné velké ekonomiky v lidských dějinách – svět oslnil. Mnozí se mohli ptát, zda není čínský model diktatury zaměřené na hospodářský růst pro rozvojové země vlastně nejvýhodnější. Jiní pochybovali, zda mohou nefunkční a paralyzované západní demokracie soutěžit s čínským dlouhodobým plánováním. Teď ale čínský růst zpomalil na polovinu v porovnání s rokem 2007 a tamní systém bude muset čelit vážné zkoušce. Výsledek bude mít obrovský vliv na celý svět a zásadní dopady na Čínu a její komunistickou stranu.

Více utrácet

V posledních třiceti letech rostla Čína průměrně o 10 procent ročně. Peking toho dosahoval tak, že systematicky otvíral svou ekonomiku obchodu a investicím, a zároveň masivně investoval do infrastruktury, aby podpořil výrobu a export. Zásadní podmínkou bylo, že Čína se nemusela ucházet o podporu a souhlas voličů. Na rozdíl od jiných rozvojových zemí vynakládala malé prostředky na podporu domácí spotřeby (například paliv nebo potravin). Prostředky směřovaly do výstavby nových exportních zón, dálnic, železničních koridorů a letišť. Vláda investovala do vzdělání a brzy začne investovat do zdravotnictví. Žádná rozvíjející se demokracie není schopná tak ignorovat krátkodobé politické tlaky a uplatňovat disciplinovanou prorůstovou strategii. Teď ale čínský model začíná drhnout. Částečně je obětí svého vlastního úspěchu. Čína se stala druhou největší světovou ekonomikou, její příjem na hlavu odpovídá zemi se středním příjmem a nemůže nadále růst stejným tempem jako v dobách, kdy byla chudá. Růst se však zpomalil rychleji a výrazněji, než mnozí předpokládali. Prognóza Mezinárodního měnového fondu z tohoto měsíce předpokládá na příští dva roky růst okolo 7,5 procenta. Pravda je však taková, že se čínský autoritativní systém dopustil v posledních letech velkých chyb a zpomalení může být ještě výraznější. Když v roce 2007 vypukla finanční krize a růst začal sklouzávat z oslnivých 14 procent, reagoval Peking masivním rozšířením půjček a sérií stimulačních opatření (v porovnání s hrubým domácím produktem šlo o dvakrát větší pobídku, než jakou byl americký stimul). Opatření ale způsobila nebezpečnou nerovnováhu. Ruchir Sharma, vedoucí investic do rozvíjejících se trhů u Morgan Stanley, který předvídal čínské zpomalení již před několika lety, tvrdí, že důležité je sledovat tempo růstu soukromých úvěrů v poměru k HDP. V Číně tento poměr v posledních pěti letech narostl o neuvěřitelných 50 procent, dvakrát více než v kterékoli jiné zemi. Ekonomové na to mají jednoduchou odpověď: snižte úvěry i investice, otevřete ekonomiku, podpořte domácí spotřebu. Jinými slovy, přestaňte upřednostňovat státem vlastněné mamutí podniky a exportéry a pomozte Číňanům, aby mohli doma více utrácet. To se ale snadno řekne. Nicholas Lardy z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku podotýká, že růst čínských mezd byl pomalejší než pokles růstu HDP, takže pro Číňany může být obtížné začít právě teď více utrácet. Ještě důležitější ale je, že investice a úvěry z uplynulého desetiletí posílily jisté společnosti, průmyslová odvětví a sektory, které se teď budou jakýmkoli změnám bránit. Bude Peking schopen utáhnout kohouty tváří v tvář odporu mocných ekonomických skupin, z nichž mnohé mají dobré politické konexe nebo jsou rovnou se členy politbyra příbuzensky spřízněny?

Obtížné reformy

Jednou ze silných stránek Pekingu je jeho úsilí stále a otevřeně analyzovat svoji ekonomiku. Autorem výše zmíněné kritiky by klidně mohlo být i samotné dnešní vedení. Li Kche-čchiang, ekonom, jenž se stal v březnu čínským premiérem, přednesl například několik překvapivě otevřených a kritických projevů. Reformy, které navrhuje, by otevřely důležité sektory čínské ekonomiky tržním silám, omezily by roli státu a motivovaly by domácí poptávku. Otázkou zůstává, zda je těchto cílů možné dosáhnout a zda se je podaří zavést do praxe, až se proti nim zmobilizuje opozice, k čemuž určitě dojde. Liův předchůdce Wen Ťia-pao přicházel občas s podobným varováním, k ničemu ale nikdy nedošlo. Reformovat je obtížné kdekoli na světě. Často to znamená krátkodobé oběti ve prospěch dlouhodobých zisků. Většina velkých rozvíjejících se zemí v posledních několika letech zpomalila – vedle Číny také Indie, Brazílie, Jihoafrická republika. Důvod byl téměř vždy stejný, lídři těchto zemí se v dobách ekonomického vzestupu vyhýbali obtížným rozhodnutím. Čína byla výjimkou, teď ale stojí před nejtěžší zkouškou. Pokud uspěje, bude to znamenat, že v jejím originálním systému autoritářského kapitalismu stále zbývá trochu života, a to prodlouží život tamní komunistické straně. Pokud se však úspěch nedostaví, Čína se promění v další běžnou rozvíjející se zemi, jejíž model po nějakou dobu fungoval a potom fungovat přestal. Novodobé město duchů připomíná dnes Čchang-čching-ša ležící na řece Jang-c’-ťiang vzdálené 140 kilometrů od Šanghaje. Ještě před dvěma lety pracovalo v tamních loděnicích Žung-šeng 28 tisíc lidí. Stavěli ve velkém lodě pro nejrůznější rejdařské společnosti světa. Teď je tu dělníků přibližně čtyřikrát méně a řada z nich již několik měsíců nedostala mzdu. Největší soukromý podnik tohoto typu v Číně byl s velkou slávou zprovozněn v roce 2006. Počátkem července vedení společnosti Rongsheng Heavy Industries Group Holdings emitované na hongkongské burze oznámilo, že nemá na výplaty, ale že intenzivně jedná s bankami o získání nových úvěrů. Loděnice již požádaly o pomoc i centrální vládu v Pekingu. Krize zasáhla nejen zaměstnance loděnic, ale také obyvatele zmíněného města vybudovaného v období rozmachu. Ještě před pár lety byla Čína pro rejdaře zlatým dolem. Pod vlivem hospodářského boomu a s tím souvisejícího rozvoje námořní dopravy investovala do tohoto odvětví obrovské peníze. Čína měla dokonce v plánu se do roku 2015 stát světovou jedničkou ve výstavbě lodí, loděnic bylo v zemi vybudováno celkem 1647. Přibližně 70 procent lodí čínské výroby šlo na export. V roce 2008 však nastala globální krize a již v prosinci toho roku se počet nových objednávek meziročně propadl na desetinu. Ještě v roce 2009 se vláda pokusila o oživení loďařského průmyslu. Výhodné úvěry a příznivá daňová politika měly pomoci loděnicím dostat se z potíží. I když stimuly do jisté míry zabraly, situace se nikdy nevrátila do původních rozměrů. V průběhu prvních pěti měsíců letošního roku poklesly objednávky výrobců lodí v Číně o dalších 23 procent. Přitom loňský rok byl pro toto odvětví nejslabším za posledních sedm let. Podle výroční zprávy z konce března uzavřela společnost Rongsheng loňský rok ztrátou ve výši 572,6 milionu jüanů (93 milionů dolarů). Na konci roku 2012 byly loděnice zatíženy krátkodobými dluhy ve výši 19,3 miliardy jüanů (3,1 miliardy dolarů). A samozřejmě se propouštělo. Není divu, že přilehlé obchody dnes jeden vedle druhého zejí prázdnotou. Podobně dopadla i většina restaurací a dalších služeb ve městě.

Tentokrát bez pobídek

Zpracovatelský průmysl a export představovaly dlouhou dobu hlavní pilíře ekonomiky Číny. A podle nejnovějších statistických údajů oba nalomil pomalejší ekonomický růst doma i v zahraničí. Od roku 2003 se mohla čínská ekonomika chlubit dvojciferným růstem HDP, a to pět let v řadě. Kvůli globální krizi v roce 2008 klesl HDP pod deset procent. Podle nejnovějších údajů rostlo hospodářství země v dubnu až červnu o "pouhých" 7,5 procenta a již druhé čtvrtletí za sebou rostl HDP pomaleji než před rokem. Odborníci očekávají, že v druhé polovině roku může dojít k dalšímu, byť mírnému poklesu. Poprvé od asijské finanční krize v roce 1998 tak Čína čelí riziku, že nesplní oficiální cíl ročního růstu, který byl pro letošek stanoven právě na 7,5 procenta. Hlavním důvodem poklesu výroby v Číně je přetrvávající nižší poptávka po čínském zboží ze strany Evropy a Spojených států, což jsou její dva hlavní exportní trhy. Došlo však i k další zajímavé události. Čínská centrální banka se minulý měsíc rozhodla zpomalit horentní růst úvěrů a odmítla zvýšit likviditu finančního systému země, čímž způsobila prudký nárůst mezibankovní úrokové míry. Agentura Bloomberg nazvala toto opatření "nejhorším nedostatkem hotovosti za desetiletí". Podle analytiků tím Peking de facto umožnil vznik krize likvidity. Ta ostatně postihla i zmiňované loděnice, které byly nuceny přiznat, že nemají na výplaty. Nové vedení země, jež nastoupilo teprve letos v březnu, však zároveň ukázalo, že je ochotno obětovat určitý růst za stabilnější finanční systém. Čínský prezident Si Ťin-pching koncem června uvedl, že "oficiální představitelé by nikdy neměli být posuzováni pouze podle růstu HDP". Citaci přinesla státní agentura Sin-chua, která tím naznačila, že nejvyšší vedení země nebude reagovat na pomalejší růst dalšími pobídkami. V důsledku globální krize po roce 2008 přišlo v Číně kvůli poklesu poptávek ze zahraničí přibližně 25 milionů lidí o práci. Většině z nich nezbylo nic jiného než se vrátit do rodných provincií, kde však jen stěží hledali nový zdroj obživy. Centrální vláda tehdy napumpovala do čínské ekonomky čtyři biliony jüanů, jen aby udržela růst. V listopadu 2008 přijala stimulační balíček ve výši 586 miliard dolarů, z toho 263 miliard dolarů šlo na výstavbu nových silnic, železnic, letišť a rozvodů elektrické energie. Odborníci se však shodují, že tentokrát Čína potřebuje hlubší strukturální reformy. Není pochyb o tom, že realizace řady z nich bude i bolet.

Zaostřeno na domácí spotřebu

V březnu 2011 schválilo Všečínské shromáždění lidových zástupců (parlament) 12. pětiletý plán rozvoje ekonomiky pro roky 2011 až 2015. Autoři pětiletky zdůraznili, že raketový růst hospodářství přinesl za posledních 30 let i nové výzvy, jako je snaha o udržitelnost rozvoje či řešení nedostatku energetických zdrojů. Součástí nejnovější strategie Pekingu je změna struktury čínské ekonomiky, kdy je větší důraz kladen na zvyšování domácí spotřeby než na vývoz. Číňané totiž až doposud utráceli výrazně méně než spotřebitelé v zemích s podobnou ekonomikou. Podobně i zpráva Světové banky vydaná v loňském roce nabádá Čínu k co nejrychlejšímu zahájení razantních strukturálních změn. Otázkou však zůstává, co s lidmi, kteří v průběhu tohoto procesu přijdou o práci. Největší noční můrou Pekingu jsou totiž sociální nepokoje vyvolané rostoucí nerovností mezi obyvatelstvem, inflací nebo rostoucí nezaměstnaností. Skutečností je, že Čína přestává být hlavní dílnou světa, kde si zahraniční investoři po více než dvě desetiletí mohli objednat poměrně levnou výrobu téměř čehokoli, ponožkami, spodním prádlem a kabelkami počínaje a zaoceánskými loděmi konče. Peking však novou situací rozhodně není překvapen, spíše naopak. Centrální vláda v minulých letech přijala řadu opatření, jako zvyšování mezd, zavedení sociálního a zdravotního pojištění, dodržování pracovní doby, díky čemuž má být o čínské zaměstnance lépe postaráno. Nicméně zahraničním investorům se tamní výroba prodražuje. A tak se stěhují do jiných asijských zemí, případně se vracejí dokonce domů. Ještě před pár lety by měl pragmatický zahraniční byznysmen ve své výrobní strategii poměrně jasno. Na otázku, kde je nejlepší si otevřít továrnu, by automaticky odpověděl, že v Číně. Dnes je však situace jiná. Země se transformuje, a to nejen navenek, ale i zevnitř. Není však pochyb o tom, že technologicky složitější produkce, jako je například výroba počítačových čipů nebo velkoplošných obrazovek, kde mzdy představují pouze dvě až tři procenta celkových nákladů, v Číně zůstanou. Velkým plusem ve srovnání s jinými asijskými zeměmi je také nově budovaná infrastruktura. Řada globálních firem, například potravinářských, však začíná také sázet na tolik propagovaný nárůst domácí spotřeby. Výroba lodí však do tohoto scénáře nezapadá. Obyvatelům Čchang-čching-ša a zbylým zaměstnancům tamních loděnic nezbude než si sbalit věci a zkusit štěstí v jiné části Číny.

Zdroj: Respekt, Euro

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.