Deng Xiaoping - komunista, který otevřel Čínu světu

„Je jedno, je-li kočka žlutá nebo bílá.Hlavně když chytá myši.“ Teng Siao-pchingova (Deng Xiaoping, *22.8.1904 – +19.2.1997) jinotajná zásada, v níž se pragmaticky snoubí čínské konfuciánství s komunismem, otočila kolem světových dějin. Tento "malý velký muž" před deseti roky zemřel .

Západ byl Čínou fascinován odjakživa. Její obludnou ohromností, myriádami lidí, chaosem na pohled. Za tím ale fungovala přísná hierarchie patriarchálních rodinných vazeb a bezmezná úcta k moci. Ve dvacátém století neměla Čína mnoho štěstí. Konec císařství, občanská válka, válka s Japonci a po tom všem zničující experiment s rudými „-ismy“.Teprve po smrti Mao Ce-tunga dostala chudičká říše středu příležitost. Tehdy už dvaasedmdesátiletý věřící komunista Teng začal s reformami v zemi, která po třiceti letech opět ohromuje svět. Obludností, chaosem na pohled, ale s hierarchií rodinných vazeb a s bezmeznou úctou k partajní moci. Zrodila se velmoc, o níž před dvěma roky prezident George Bush prohlásil, že se stala americkým „strategickým soupeřem“. Rozhodnutí malého velkého muže Tenga přímo postihla šestinu lidstva.

PRVNÍ DÍL

Evropská zkušenost

Než se však z Číny stal postrach planety, působila po dlouhá desetiletí dojmem zcela opačným. Čínští komunisté sice ochotně svou vizi proletářské revoluce vyváželi pod označením maoismus, úspěchů s ním ale měli minimálně. Doma si „výhod“ proletářského internacionalismu neužili vůbec.Již po prvním desetiletí samostatné lidové Číny (od 1949) se předseda Mao před světem uzavřel, vymyslel řadu „velkých myšlenek“, které založily rudou Čínu. Čínu velkých selhání a rekordního hladu, který přinesl plán velkého skoku (1958), navrch nápadu s velkou kulturní revolucí (1966) a zřejmě největšího vraždění, jakého se nějaký režim kdy na svých lidech dopustil.Když šílenec Mao Ce-tung v září 1976 zemřel, nebylo jasné, kterou cestou se pustí jeho dědici. Mezi intrikány ústředního výboru partaje a armádního velení byl nejúspěšnější Teng Siao-pching, vesničan z provincie S’-čchuan. Jeho předek z osmnáctého století byl vysokým císařským úředníkem a vysloužil si pomník, který zničila až kulturní revoluce.Otec, praktikující buddhista, dal prvorozeného syna na školu, kde se učila i francouzština. Synův životopis je podobný řadě asijských revolucionářů (Ho Či Min, Pol Pot, Ieng Sary). Roku 1920 šestnáctiletý Teng se spolužáky odplul do Francie, ale nadace, která školu a projekt financovala, po roce zkrachovala a Číňané se ocitli na ulici. Ve Francii se Teng seznámil s marxismem a Čou En-lajem, později druhým mužem rudé Číny. Členem Komunistické strany Číny (KSČ) se Teng stal, dá-li se věřit oficiálním životopisům, roku 1924, kdy mu bylo dvacet let.

Cesta nahoru

Jeho mladistvý boj s imperialismem sledovala francouzská policie a roku 1926 musel uprchnout ze země. V Moskvě nepobyl ani rok a po návratu do vlasti bojoval v občanské válce. Ve Wu-chanu se roku 1927 opět setkal s Čouem a poprvé také s Maem. Jako politický komisař prodělal v armádě celou válku komunistů proti čankajškovcům, která skončila jejich útěkem na Tchaj-wan (= Čínská republika) a 1. října 1949 vyhlášením Čínské lidové republiky (ČLR).Předseda Mao mu svěřil vybudování komunistické moci nad celým čínským jihozápadem včetně Tibetu, na jehož obsazení se roku 1951 podílel. Vládl z Čchung-čchingu, kde se před třiceti roky učil francouzsky. Dnes je to s dvanácti miliony obyvatel třetí největší město Číny; po Tengově smrti se stalo samosprávným městským okresem s třiceti miliony lidí.Roku 1952 ho předseda Mao povolal do Pekingu, kde Teng pokračoval, jak se na aparátčíka sluší. Stal se prvním tajemníkem sekretariátu ústředního výboru partaje a zdrženlivým podporovatelem svého šéfa. Mlčel k hnutí sta květin, Maově reakci na Chruščovovo zúčtování se stalinismem a na povstání v komunistických zemích sovětské východní Evropy (Polsko, Maďarsko). Mao chtěl, aby Číňané kritizovali, co se jim nelíbí.Byl to jeho poslední záchvat liberalismu a v podstatě také konec kamarádství s moskevskými soudruhy. Když nebezpečný experiment z let 1956-1957 skončil a přišel pravý opak v podobě „kampaně proti pravici“, Teng také nahlas nevystupoval, ale „pravici“ zepsul. Tehdy prý na milion lidí, kteří přišli s kritikou a návrhy na změny, zmizelo v pracovních táborech nebo ztratilo místo.

Experimentátor Mao

Pak přišel velký skok, Maův smutně proslulý program hospodářského osamostatnění z let 1958-1961, který skončil katastrofálně. Mao chtěl dohnat ve výrobě železa Západ a nakázal stavět po celé zemi šest set tisíc tavicích minipecí, v nichž se rozpustilo všechno z kovu včetně strojů a kastrolů.Fantaskní industrializace Číny zničila zemědělství a odhady počtu lidí, kteří tehdy zemřeli hlady, jdou do třiceti milionů. Země prý přišla o deset procent svých lesů. Venkov byl zničen násilným spojováním lidí do 26 tisíc centrálně řízených komun (každá čítala 25 tisíc lidí), které zrušil až Teng po roce 1982. Mao se stáhl a přenechal řízení státu prezidentu Liu Šao-čchimu a řízení strany Tengovi.Při rušení plánu velkého skoku roku 1961 nebo 1962 pronesl Teng o zemědělských reformách památná slova. Nejlepším výrobním systémem je ten, který masy přijmou, a ten, který rychle obnoví výrobu. „Jestli to nebude legální, tak se to musí zlegalizovat. Žlutá nebo bílá; kočka, která chytá myši, je dobrá kočka.“ Západ později pozměnil barvu jedné z koček na černou.Mao však chtěl zpět na výsluní a vymyslel další ostudu. Velká kulturní revoluce a mládežnické revoluční gardy byly dílo, jaké dějiny dlouho neviděly. Od roku 1966 deset let tyranizovalo Číňany „nové myšlení“, které zavrhlo všechno staré, tradiční a ozkoušené. Nastoupil šílený diletantismus a diktatura studentského zápalu pro změnu za jakoukoli cenu. Na Západě okouzlila maocetungovská pitomost mládežníky generace ’68.

Shora dolů

Partajní kádry, učitelé, lidé z vědy a kultury omílali gardistům své životopisné omyly, omluvy za buržoazní rodiče. Mučení, výslechy podezřelých ze spiknutí s „papírovými tygry imperialismu“, masové odsuny na venkov, převýchova městských lidí. Podle nejvyšších odhadů vzala Maova krutovláda život celkem devadesáti milionům lidí. Teng a jeho manželka Čuo Lin sice nebyli mučeni, ale dlouho žili v domácím vězení. Roku 1968 byli zbaveni partajních funkcí a vypovězeni na maloměsto do provincie Ťiangsi, kde Teng pracoval jako opravář traktorů a jeho žena ve fabrice uklízela.Jejich syn Teng Pchu-fang studující techniku (1944) to štěstí neměl. Byl dokonce rudými gardisty donucen vyskočit ze čtvrtého patra a od té doby je chromý. Od roku 1988 je předsedou svazu invalidů a roku 2003 dostal od OSN cenu za lidská práva.Z vyhnanství psal Teng dopisy Maovi s omluvami za své chyby a roku 1973 ho zbožněný předseda vyslyšel. Udělal z něho prvního vicepremiéra, dal mu na starost kontakty se světem; podporu zase našel u nemocného Čou En-laje, který hledal nástupce (zemřel v lednu 1976). Roku 1974 seznámil Teng v proslovu Valné shromáždění OSN s Maovou teorií tří světů tvořených ruským a americkým imperialismem, jejich bohatými spojenci a světem těch, kteří s nimi spojeni nejsou. Mao byl s návratem zatracovaného spolubojovníka spokojen a udělal z něho místopředsedu ústředního výboru partaje.

Pekingské jaro

Teprve po smrti Maa přišla Tengova chvíle. Roku 1976 bylo Tengovi dvaasedmdesát. Stal se v podstatě jeho nástupcem, třebaže nikoli ve funkci. Na sjezdu KSČ v prosinci 1978 odsoudil kulturní revoluci („socialismus neznamená chudobu“), udělal místo pro hospodářské reformy, ale neodsoudil Maa ani jeho kult. Předseda a jeho idealizovaný obraz vydržel Číňanům dodneška.Nikdy nebyl prezidentem ani předsedou vlády, ale prosadil se v předsednictvu ústředního výboru proti vyhlédnutému nástupci velkého vůdce Chua Kuo-fengovi, předsedovi vlády a partaje. Roku 1981 ho Teng úplně zbavil vlivu. Svou moc v letech 1981-1989 Teng opíral o předsednictví všemocné ústřední vojenské komise strany, byl členem stálé komise ústředního výboru a místopředsedou partaje.Období 1977-1978 bývá po pražském vzoru označováno za jaro pekingské. Aniž ohrozil vládu partaje (což si ostatně čeští komunisté přáli deset let předtím také), přišel Teng s politikou otevírání Číny světu a postupných hospodářských reforem. Zároveň vytvořil iluzi určité liberální společnosti. Začal s něčím, co Čína po staletí neznala, a když nějaké změny nastaly, byly to ve dvacátém století zničující občanská válka a válka proti japonské invazi.

DRUHÝ DÍL

Kissingerova dobrá rada

Čínský vůdce využil uvolňování napětí mezi velmocemi, rusko-americké soupeřivosti ve studené válce a přilákal kapitál a technologie. Soudí se, že Tengovy reformy zbavily třetinu všech Číňanů, tedy asi tři sta milionů obyvatel, akutní bídy. Přesto většina z nich dodnes v nouzi žije. Na dvě stě milionů vesničanů cestuje každoročně za prací z chudého čínského západu a středu na východ země za mizerně placenou prací ve fabrikách, dolech a na stavbách.Podle odhadů OSN klesl podíl venkovského obyvatelstva z 81 procent v roce 1980 na šedesát procent roku 2005 (viz TÝDEN č. 7/07). Pro Číňany přitom není jednoduché se přestěhovat, protože stále platí systém povolenek (chu-kchou) vázajících člověka k rodišti a bránící mimo jiné dětem migrantů navštěvovat školy jinde.Výrazně lépe se Tengovy reformy vyplatily komunistické elitě. Koncentrace majetku v miliardové populaci je vzorově plutokratická. 320 tisíc Číňanů má průměrný majetek pět milionů eur. Podle počtů čínské akademie žije 3220 Číňanů s majetkem vyšším než deset milionů eur a z nich pochází 2932 osob z rodin vysokých partajních kádrů. Zájem těchto lidí o lidská práva a západní demokracii je nepatrný; aby se o ně zajímali jiní, je nebezpečné. Otevřená nekomunistická opozice v Číně neexistuje a jakýkoli vzdor znamená vězení, odsun na venkov nebo do lágru.

Drahé zámořské objevy

Srovnávat liberálnost čínských komunistů s politickou otevřeností Evropy je zavádějící nejen z toho důvodu, že teď právě Číňanům vládnou komunisté s ďábelsky uzpůsobeným kapitalismem. Čínská pravidla nikdy nebyla a sotva kdy budou evropská. Změnit to mohou jen Číňané, protože Evropané ani Američané na to už nemají...Od druhé poloviny patnáctého století byla Čína, odjakživa nejlidnatější říše planety, před světem zavřena. Zahraniční obchod však přes všechna omezení fungoval dál. Soudí se, že kromě jiného skončilo stříbro dobyté Španěly v Americe z velké části právě v Číně, aby zaplatilo evropské nákupy luxusního zboží. V 16. století do té kategorie patřil porcelán, látky, papír, lakované zboží a nábytek, koření, perly. Tehdy bylo čínské zboží drahé, pravý opak dneška, kdy Čína dobývá svět lácí.Panovník, dvůr a přísnými pravidly řízená byrokracie se tradičně pokládaly za pupek světa. Pocit to byl zřejmě silnější než později u Evropanů, kteří dokázali většinu myšlenkových „dovozů“ přizpůsobit a využít. Dvorní konfuciánští ideologové dynastie Ming (1368-1644) se zřekli námořních objevů, zničili loďstvo, mapy i povědomí cest do Afriky a Ameriky (viz TÝDEN č. 25/05). Jedním z důvodů bylo nepochybně i to, že obří devítistožárové koráby a doprovodné loďstvo, největší dřevěné lodi, jaké se plavily po světových mořích, hospodářsky Čínu vyčerpaly a náklady na cestování za divochy na západ a přes Pacifik byly mnohem vyšší, než kolik přinesly užitku.Proto od 19. století Evropané, především Britové, otevírali Čínu násilím a obchody nebyly obvykle partnerské. Císaři, za něž obvykle vládli eunuši, prohráli války s Evropany a Japonci, prohráli i císařství. Roku 1644 skončila vláda poslední domácí, chanské dynastie. Její mandžuští nástupci skončili s vyhlášením republiky roku 1912, kdy odstoupil poslední z nich, Pchu I. Měl to v životě těžké: maoisté ho převychovali, byl zahradníkem, pak byl uznán za převychovaného a zemřel ve druhém roce kulturní revoluce.

Po špičkách do světa

Po Maově smrti roku 1976 Teng začal pozvolně „otevírat“ zemi, aby překonala zaostalost všeho druhu a proměnila se v pravou velmoc. Nebyl vždy jen úspěšný.Vztahy čínských komunistů s USA odpovídaly vzájemným ideologickým propastem. S „realpolitikou“ Henryho Kissingera, bezpečnostního poradce prezidenta Nixona a později za Forda ministra zahraničí, přišlo oteplení. Jak ukázal vývoj, pro Ameriku pěkně drahé a dosti pravděpodobně i zbytečné. Kissinger (83) má svou politikou uvolňování napětí (détente) zřejmě větší zásluhy o obnovu čínské moci než sám Teng. Nastartoval proces, který v devadesátých letech za prezidenta Billa Clintona vedl k přenosu technologií, k využívání velmi levné pracovní síly, a tak se stal otcem moderní hospodářské globalizace. Roku 1971 ukončily Spojené státy embargo komunistické Číny. Donutily Čínskou republiku na Tchaj-wanu vzdát se stálého místa v Radě bezpečnosti OSN za Čínu a přenechat ho Pekingu (rezoluce č. 2758). O dva roky později byl Richard Nixon jako první americký prezident na návštěvě v Číně.V lednu 1979 byl Teng na oplátku ve Spojených státech u prezidenta Cartera. Navštívil Fordovy závody, Boeing, ale také NASA. Všechno ho uchvátilo. Čínský vesmírný výzkum pak významně pokročil. Roku 2003 vyletěl první Číňan, „taikonaut“, na oběžnou dráhu kolem Země v čínské raketě a v lednu 2007 si Číňané sestřelili vlastní komunikační satelit, aby ukázali svou raketostřeleckou vyspělost. Teng stanovil, že Čína musí dohnat USA, což zůstává státní ideologií dodnes. Země dává v současnosti do výzkumu dvě procenta HDP a se srovnatelným vzděláním v něm pracuje více lidí než v USA. Kromě toho prosluli Číňané univerzálními kopírovacími schopnostmi, které u západních firem narážejí na nepochopení a obvykle marné právní reakce.

Krocení imperialistů

Po Tengově návratu z USA eskalovalo napětí s Vietnamem, který se stával regionální velmocí v Indočíně. V několikatýdenní pohraniční válce odrazili roku 1979 Vietnamci čínský postup a na třicet tisíc jich zabili. Byla z toho velká ostuda a vztahy Pekingu s Hanojí nejsou v pořádku dodneška. Podobně dopadl deset let předtím Mao s Rusy na řece Ussuri. Naopak úspěšní byli Číňané při okupaci Tibetu roku 1950 a ve válce s Indií roku 1962.Postupně však Teng, jehož obrazy tehdy většinou doprovázel cigaretový kouř, protože kouřil jednu cigaretu za druhou, uklidnil vztahy s Japonskem, které dával soudruhům za vzor toho, jak se buduje kapitalismus. Na rozdíl od elit říše vycházejícího slunce doporučoval plnou hospodářskou otevřenost. Řevnivost obou zemí se však neumenšila a spory o válečnou minulost z 30. a 40. let rozpoutávají i lokální protijaponské nepokoje, jak se ukázalo například v dubnu 2005.

TŘETÍ DÍL

Roku 1979 oprášil reformista Teng Maovu myšlenku o kontrole porodnosti. Vyhlásil politiku jednoho dítěte: „Jedno je dobré, dvě v pořádku, tři jsou moc.“ Teng Siao-pchingovi se podařilo nejen zmírnit napětí se Spojenými státy a nalákat jejich čínskou diasporu, aby investovala v Číně. Velký reformátor malé postavy ukončil půltisíciletou evropskou koloniální éru v Království středu, Čung-kuo, pro rudé i nerudé nacionalisty vždy čínské ponížení.Mohly ostatně tak vzdálené Británie a Portugalsko vůbec uvažovat o obraně svých území na Perlové řece? Británii roku 1984 donutil podepsat navrácení Hongkongu k 1. červenci 1997, jehož se už nedožil. Roku 1987 se podobně dohodl o navrácení Macaa s Portugalci (stalo se v prosinci 1999). Teorie „jedné země a dvou systémů“ zůstala také čínskou politikou vůči Čínské republice na Tchaj-wanu, kterou Peking nikdy nepřestal pokládat za odtrženeckou provincii (viz mapu v prvním dílu, TÝDEN č. 7/07).

Zlé a hodné království

Dohodnout se dokázal s kdekým, ale on ani jeho nástupci nikdy nepřipustili debatu na téma skutečné autonomie Tibeťanů nebo muslimských Ujgurů. V čínské části Turkestánu zvané Sin-ťiang, „Nové území“, Ujgurové poprvé demonstrovali před deseti roky a od té doby bylo podle odbojových zdrojů za prosazování nezávislosti popraveno Číňany na 280 lidí (viz TÝDEN č. 39/05).Po špičkách chodí asijské diplomacie kolem spících nároků Číňanů na rozsáhlá území východní Sibiře, Mongolska, ostrůvků v Jihočínském a Východočínském moři a čas od času se vynoří nějaká historická mapa zahrnující státy Indočíny a Filipíny mezi závislé země.Nejcitlivější jsou však pekingští mocipáni na „druhou“ Čínu. Na tu, která navazuje na tradice Čínské republiky, vyhlášené roku 1912. O rozličných systémech a jedné zemi v podstatě ještě donedávna mluvili rovněž ostrovní čankajškovci. Jenom to viděli úplně opačně: nepřátelé jsou ti na pevnině. Generál Čankajšek (Ťiang Ťie-š’), který stejně jako komunisté nepřipustil parlamentní demokracii a vládl pomocí válečného práva, zemřel roku 1975. Jeho nástupci z Kuomintangu diktaturu liberalizovali a roku 1986 připustili vznik opoziční Demokratické pokrokové strany (DPP). Teprve od začátku devadesátých let funguje na Tchaj-wanu systém více stran.DPP, která je od roku 2000 u moci, však uvažuje o přejmenování státu. To je pro pekingské pány nepřijatelné. Čína soustavně vyhrožuje, že vojensky zabrání tomu, aby se třiadvacet milionů Číňanů sdružovalo ve státě, který se nebude jmenovat „čínský“.Obě Číny vedou ve světě kuriózní boj o to, kdo je uzná. Čína na Tchaj-wanu prohrává, zůstaly jí už jen dva tucty diplomatických zastoupení v převážně malých zemích. Tu Čínu, která dá více hospodářské pomoci, zemičky uznají. Začátkem února si utrhli ostudu na karibské Grenadě, která roku 2005 opustila náruč Tchaj-wanu a je přítelem Pekingu. Omylem totiž zahráli hymnu tchajwanskou, nikoli „Pochod dobrovolníků“ (jako hymna ČLR byl poprvé přehrán roku 1949 v Praze). Bylo z toho na ostrově hřebíčku policejní vyšetřování.

Dceru nechcete? Koupíme...

Díky politice jednoho dítěte se od té doby narodilo o čtyři sta milionů Číňanů méně. To je téměř jedna Evropská unie a o třetinu více než Američanů v dnešních Spojených státech. Jak se ukázalo, nápad s tak brutálním zásahem do populace nebude zřejmě patřit k dobrým krokům Teng Siao-pchinga. Číňané už teď naříkají nad stárnoucí populací, která „užírá“ velkou část národních důchodů.Bez tohoto rozhodnutí by po třiceti letech podle propočtů akademiků z národní komise pro plánování obyvatelstva a rodin dnes v Číně žilo 1,5 miliardy lidí. Takhle země dosáhne tohoto počtu pilných mravenečků až roku 2033 a pak bude populace stagnovat a snižovat se. Tehdy ji podle Číňanů předstihnou Indové (budou-li ještě v jedné federaci).Politika překroutila přirozený vývoj. Protože se rodiny musely rozhodnout pro jednoho dědice, rozhodovaly se většinou pro chlapce. Děvčátka byla při narození často zabíjena, což se ostatně mezi chudáky děje soustavně také v Indii; a není to „vynález“ vůbec novověký. Statistici uvádějí, že roku 2005 byl v Číně poměr chlapců k děvčatům 118 : 100, místy na venkově i 130 : 100.Proto se mimo jiné množí případy obchodování s děvčaty, s jejich dovozem například z vietnamského venkova. Známy jsou také případy krádeží žen a děvčat. Čínští muži mají obavu, že klasická rodina nebude fungovat, že nebudou mít nikoho, kdo by se o ně ve stáří postaral (čti: posluhoval), protože stále častěji zůstávají sami.Jedenáct procent Číňanů neboli 143 milionů lidí (tolik je obyvatel Ruské federace) je starších šedesáti let. Roku 1990 připadal podle statistik jeden penzista na deset pracujících Číňanů, roku 2020 odhadují poměr 2,5 : 1. I v této oblasti čínského „velkého skoku“, avšak odlišného od originální katastrofy z let 1958-1961 (viz první díl seriálu), trvalo zestárnutí populace z blahobytu v komunistické Číně třicet let, zato Evropě století.

Soudruzi na studiích

Dědictví kulturní revoluce bylo strašlivé. Vysoké školství zničené, mezi učiteli více politruci než pedagogové. Podobně na úřadech všech úrovní. Velký reformátor se však nemstil a s výjimkou „gangu čtyř“ nepořádal procesy (viz Velký marxista...). Přikryl minulost mlčenlivostí a tichou oddaností k obrazu předsedy Maa. V úřadech a ve školách vedle sebe pracovali a pracují udavači, mučitelé z rudých gard a jejich rehabilitované oběti, postižení a zhovadilí revolucionáři. Kdo sám sebe vzdělává, vzdělává i ostatní. Ohromen Konfuciovým starým konstatováním posílal Teng soudruhy studovat poměry v Evropě, Americe a Singapuru, státečku s čínskou většinou. Jeho autoritativní režim a propletenec hospodářství s politikou kolem několika rodin zřejmě významně ovlivnily obrozovanou Čínu. Čínští studenti se začali objevovat na univerzitách v Austrálii a Americe, nadšením bez sebe byly univerzitní kruhy v Evropě. Nejvíce, jak se zdá, čínští komunisté na Západě kopírovali a kopírují vzory německé. Všem lichotilo, že mohou zaplatit a poskytnout vzdělání lidem ze vzdálené Číny, země s takovou kulturou. S evropskou sebestředností si představovali, jak Tengovu rudou říši změní k obrazu svému, jak ti lidé zmoudří a nebudou zlými diktátory.Teng Siao-pching dokázal Západu lichotit a neopomněl pracovat na pozitivním obrazu Číny. K tomu patřilo, že zdůraznil roli vrcholového sportu, jednoho z nejúčinnějších státních propagandistických prostředků a páky na posílení „národní“ soutěživosti. Vzory ze sovětské východní Evropy sedmdesátých a osmdesátých let byly inspirující, hlavně z Německé demokratické republiky.Tengovi nástupci po světě nakupují trenérské kapacity a jejich mládež dře na sportovní medaile. Bylo to vidět na posledních letních olympijských hrách v Athénách roku 2004, na nichž pořadí států podle olympijského zlata vypadalo takto: Spojené státy 35, ČLR 32 a Rusko 27. *** Velký marxista, proletář a architekt1904, 22. srpna Teng narozen v provincii S'-čcliuan1920 ve Francii1924 členem komunistické strany (KSČ)1926 v Moskvě1927 zpět v Číně, bojuje v občanské válce jako politruk1928 první manželství: Čang Si-jang (Zhang Xiyang) poznal v Moskvě, zemřela roku 1930 po porodu1932 druhá žena Tin Wej-jing (Jin Weiying), ho po roce opustila, protože si vyhlédla perspektivnějšího soudruha1934-1935 účastník velkého pochodu, útěku z obklíčení Kuomintangu1939 třetí svatba - s Čuo Lin (Zhuo Lín) měl pět dětí: dcery Lin, Nan a Žung (Rong) a syny Pchu-fanga a Ci-fanga1949,1. října založena lidová republika (ČLR), Teng velitelem jihozápadních oblastí, obsazení Tibetu 1950-19511952 vicepremiérem1954 generálním tajemníkem KSČ1957 s Maem vede kampaň proti „pravičákům"1958-1961 velký skok, na třicet milionů obětí1961 poprvé ospravedlnil návrat k tradičnímu zemědělství podobenstvím o kočce s myšmi1966 začátek kulturní revoluce (do 1976), Teng s rodinou obětí revolucionářů, až 60 milionů mrtvých1973 rehabilitován, opět vicepremiérem1976 zemřel Čou En-laj, Tengův ochránce; znovu vyhnán z funkcí skupinou ortodoxních maoistů - „gangem čtyř" vedeným Maovou manželkou; v září zemřel předseda Mao1977 Teng zpět u moci, „gang" čtyř poslal za mříže1978začátek reforem, normalizace vztahů s USA1979návštěva USA, prohraná válka s Vietnamem1981 kritika kulturní revoluce, nikoli však Maa1984 dohoda o vrácení Hongkongu (stalo se 1. července 1997), roku 1987 Macaa (20. prosince 1999)1987 Teng odchází z ÚV1989 4. června nařídil zásah na náměstí Brány nebeského klidu (Tchien-an-men), vyhnal z funkce generálního tajemníka KSČ Čaa C'-janga (Zhao Ziyang) a nahradil ho Ťiangem Ce-minem (Jiang Zemin), který byl prezidentem Číny od roku 1993; Teng odešel z ústřední vojenské komise1990 odešel ze státní vojenské komise; na penzi1992 požaduje urychlení reforem1994 v Šanghaji naposledy na veřejnosti, vážně nemocen1997,19. února zemřel v Pekingu2001 Čína ve Světové obchodní organizaci (WTO)2002 Chu Tin-tchao (Hu Jintao) generálním tajemníkem KSČ, od roku 2003] prezidentem, do funkcí byl předurčen spolu s Ťiangem už TengemNeplést vůdce čínského lidu Tenga s Teng Jing-čchao, manželkou premiéra Čou En-laje, jednou z nejvýznamnějších čínských revolucionářek {zemřela roku 1992)

ČTVRTÝ DÍL

Soudruzi od Perlové řeky

Nejpodstatnějším prvkem na Tengových reformách je jejich partajní zaměření. Motivem je uchovat sílu strany čili vysokých funkcionářů a jejich rodin. Velký reformátor Teng Siao-pching navázal na první třetinu patnáctého století, kdy Číňané obchodovali s celým světem, jejich lodě dopluly do Arábie, obepluly Afriku, dorazily do Austrálie, na Nový Zéland. Pravděpodobně roku 1421 objevili Číňané Ameriku, půl století před Evropany, které technologicky značně převyšovali (viz TÝDEN č. 25/05). Současný čínský prezident Chu Ťin-tchao (64) během dvou afrických cest loni v dubnu a letos v únoru, kde ve velkém stylu rozdával stovky milionů na velké stavby, vědomě na tuto objevitelskou tradici navazoval. Zdůrazňoval, že Číňané byli v Africe dříve než bílí kolonizátoři. Neotravuje diktátory řečmi o lidských právech a obchod Číny s africkými zeměmi se během pěti let zvedl osminásobně na loňských 55,5 miliardy dolarů. Místy se Číňané už domohli dominantních pozic, jako například v některých odvětvích lehkého průmyslu (Zambie, Svazijsko, Jižní Afrika; viz TÝDEN č. 50/06). V černé Africe působí stovky investorů z kontinentální Číny a za peníze Pekingu se stavějí silnice a železnice v Mozambiku, Angole a Nigérii. Ze Súdánu bere Čína třetinu své spotřeby ropy. Vláda rozdala za pět let úvěry ve výši osmi miliard dolarů. Odpouští staré dluhy a vyhlídkou na nové příležitosti nalákala Afričany do nové závislosti. Kritici čínského neoimperialismu tvrdí, že teprve teď Afričané poznají, co to je kolonialismus.

Zóny kapitalismu

Čínští komunisté řídí ekonomiku centrálně a v rámci pětiletých plánů, které mívají vytčeno několik ústředních cílů. Sovětské pětiletky ostatně inspirovaly například Indy, ale také Saúdy. Teng začal otevírat na jihu Maem zhuntované Číny „speciální podnikatelské zóny“ s daňovými úlevami a získal investice i know-how z rozsáhlé čínské diaspory. První takovou výsadní oblast otevřeli komunisti roku 1980 v Šen-čenu na hranicích s tehdy ještě britským Hongkongem. Soudruzi od Perlové řeky, Ču Ťiang, zakládali joint-ventures zaostalých státních podniků s cizinci, jež systematicky obírali o technologie nebo je bezuzdně kopírovali. Státní banka poskytovala novým „podnikatelům“ úvěry ostošest. Cizinci byli zákonem donuceni školit svou nastávající konkurenci a používat nejnovější technologie. Západní investory a Japonce naopak lákalo, že „jejich“ značky dostávají přístup na trh s miliardou obyvatel. Patriotičtí podnikatelé, kteří utekli před komunisty z Číny, začali v osmdesátých letech vyrábět na čínské pevnině nejlevnější hračky a elektrozařízení v Asii. Jejich činnost nalákala Američany a Evropany a v devadesátých letech z cenové revoluce v podnikání povstala globalizace. Na rozdíl od ruských perestrojek a jugoslávských či maďarských „modelů“ neřídil Teng distribuce investic centrálně, ale ponechával provinčním satrapům v hospodářských otázkách volnost. Systém byl zdokonalen tak, že ústředí určuje směr a provincie se o investice poperou.

Nefalšovaný socialismus

Provinční rudá knížata své rezidence vybavují západním luxusem a jsou investory na domácím trhu. Velké firmy přitom řídí dělnické kádry nebo jejich děti. Soudruzi bývají zároveň předsedy závodních organizací KSČ. Mladí podnikatelé místy najímají staré partajníky, sloupy společnosti, aby měli dobré kontakty „nahoře“ a na úřadech. Tengovy reformy také znamenaly pozvolný odklon od základních komunistických pouček. Přesněji řečeno: od jejich tradičního výkladu. Reformátorovým cílem vůbec nebylo omezení moci strany, ale naopak její posílení. Čím bohatší partaj a její členové, tím pevněji bude u moci. Aby skončil s hrozbou hladu, povolil družstevním občinám pěstovat obilí a zeleninu pro vlastní zisk. Venkovanům povolil drobné podnikání a pohyb po provinciích. Výsledkem jsou mimo jiné miliony vesničanů pracujících na stavbách na východě země nebo například v dolech, kde s minimálním zabezpečením naleznou ročně tisíce horníků smrt. Roku 2002 zemřelo při důlních neštěstích v Číně 6995 lidí, roku 2005 o tisíc méně, loni již „jen“ 4746. To je stále ještě světový rekord. Roku 1979 vyhlásil Teng čtyři základní principy čínského rozvoje, kterými zbavil iluzí každého, kdo by si o pekingském jaru myslel, že jde o upřímný demokratizační proces. Čína pod Tengovým vedením znovu vykročila na cestu socialistickou, na níž vedoucí roli má komunistická strana fungující na základě myšlenek soudruhů Leninů, Marxů a Maů a držící pevnou paží zbytek Číny v diktatuře proletariátu, byť se o tom „mezi slušnými lidmi nemluví“.

Krvavé nedorozumění

O tři roky později Teng direktivu KSČ pro dosažení tohoto cíle doplnil. Socialismus čínského typu sice nadále vystupuje proti všemu imperialistickému (z hlediska maoistů tehdy i proti Sovětskému svazu), ale v rámci velkých myšlenek na obnovu ekonomiky byly zároveň zrušeny hospodářské komuny, jeden z šílených nápadu maocetungovské éry. Když bylo Tengovi 85 let, předal funkce včetně předsednictví vojenské komise a odešel do penze. Stále však měl velké slovo. Dnes se nikdo z potentátů k rozhodnutí o krvavém potlačení studentských nepokojů v Pekingu roku 1989 nehlásí, ale s největší pravděpodobností to byl Teng, kdo rozkazoval. Ostatně to bylo v souladu s jeho celoživotní politikou. O počtu mrtvých památného 4. června nepanuje shoda a odhady se pohybují mezi osmi sty až sedmi tisíci oběťmi. Pekingské události v dubnu až červnu 1989 byly pokládány za zrcadlo konce sovětského impéria ve východní Evropě. Čínští komunisté však v poslední chvíli zatáhli za záchrannou brzdu. Nic nevadilo, že se Čína načas dostala do izolace. Obchoduchtivost Západu brzy vztahy s Amerikou a Evropou normalizovala. Číňané mluvili o svém pojetí „demokracie“ a o svých hodnotách. Západní politici se doma chlubili odvahou, že v Pekingu přednesli slůvka o lidských právech a okupaci Tibetu, ale jejich podnikatelský doprovod současně údernicky uzavíral miliardové obchody. V devadesátých letech vypukla nefalšovaná zlatá čínská horečka. Na penzi radil vážený Teng svému oblíbenci Ťiang Ce-minovi, který byl od roku 1987 po Čao C’-jangovi šéfem komunistů (do 2002). V podstatě vybral i Ťiangova nástupce, dnešní hlavu ČLR Chu Ťin-tchaa. Oba technokraté dovedli Tengův odkaz do dokonalosti: průmysl vzkvétá, strana vládne, svět se bojí. ***

Kapitalismus, odměna nejlepším z nejlepších

Děti komunistických potentátů ovládají provinční orgány a sedí v ústředním výboru a na úřadech. Nejznámějším příkladem podnikatelské dynastie postavené na partajní moci je rodina předsedy vlády v letech 1988-1998 Li Pchenga (Li Peng), „dvojky“ za Ťiangem. Odborník na vodní elektrárny, jejichž inženýrství studoval v Moskvě, patřil mezi Tengovy chráněnce. Jeho otec byl mučedníkem revoluce, jeden z těch, kteří byli popraveni v občanské válce nacionalisty. Sirotka adoptoval Čou En-laj, Maův premiér, o jehož moudrosti dnešní Číňané hovoří s velkým uznáním (zemřel roku 1976). Když řídil ekonomiku Li Pcheng (dnes 78), začaly její zázračné desetiprocentní nárůsty HDP (za rok 2006 až 10, 6 procenta). Během krize kolem událostí na náměstí Tchien-an-men v květnu a červnu 1989 se postavil na správnou stranu barikády a svého starého mistra Tenga nezarmoutil: podpořil nasazení tanků proti studentům. Liova dcera Siao-lin (45), které v Hongkongu říkají Rudá princezna, poněvadž ráda chodí v heraldické barvě své rodné strany, řídí jeden z pěti státních elektrárenských gigantů, China Power International Holdings Ltd. Školila se ve Státech, a to dokonce u ikony manažerského kapitalismu Jacka Welche, v letech 1981-2001 šéfa General Electric. Její mladší bratr Siao-pcheng řídí Huaneng Power Group, největšího ze státních výrobců elektřiny. Z dalších hlavounů budí pozornost Ťiang Mien-cheng, syn šéfa partaje v letech 1989-2002 Ťiang Ce-mina, jiného z Tengových oblíbenců. Mladý Ťiang kontroluje několik státních firem, mezi nimi China Netcom a Shanghai Auto. Jeho bratr Mien-kchang je armádním generálem. Jeden z pilířů čínského bolševismu Po I-po, který zemřel letos v lednu ve věku 98 let, je otcem dnešního ministra obchodu Po Si-laje. V letech 1934-1935 prodělal po boku předsedy Maa „dlouhý pochod“, po vyhlášení rudé Číny byl ministrem financí, ale „kulturní revoluci“ odseděl ve vězení. Omilostněn byl Tengovým spojencem a patřil mezi kanonizovaných „osm nesmrtelných“ (viz TÝDEN č. 36/06). V červnu 1989 také podpořil zákrok proti studentům na náměstí Tchien-an-men. Ču Žung-ťi, premiér v letech 1998-2003, je potomkem zakladatele císařské dynastie Mingů a otcem Jen-laje, jednoho z ředitelů hongkongské Bank of China. Tengova rodina na obchod moc není. Jeho dcera Nan byla v letech 1998-2004 náměstkyní ministra pro vědu a techniku. Podobně Jüan, potomek prezidenta z let 1959-1968 Liu Šao-čchiho, který je generálem policie.

PÁTÝ DÍL

Zlatá horečka a navoněná bída

Proměna lidové Číny ve čtvrtou největší ekonomiku světa trvala necelou generaci. Zasloužil se o to vůdce Teng Siao-pching, který zemřel před deseti roky. Teng přišel o část sympatií za postoj k událostem na náměstí Tchienan-men roku 1989, jímž potvrdil přináležitost k jádru partajních jestřábů. Nicméně klasičtí maoisté ho také neměli v oblibě. Mimo jiné totiž po předsedově smrti zatočil s „gangem čtyř“ vedeným Ťiang Čching (Jiang Qing), Maovou ženou a šílenou vůdkyní kulturní revoluce, která intrikami i násilím bojovala proti „zrádcům revoluce“. Členové „gangu“ byli odstaveni a roku 1981 odsouzeni k dlouholetým trestům. Tengovi kronikáři spočítali, že unikl nejméně šesti atentátům (Fidel Castro šesti stům). Po telefonátu s Čou En-lajem nenasedl do letadla, které explodovalo (1973), neuhořel (1976) a několikrát se na něho střílelo (naposledy roku 1988). Žádný z případů nebyl nikdy objasněn. Roku 1992 nechal politiky definitivně. Podnikl cestu po jižní Číně a předvedl svou poslední názorovou piruetu: varoval před levičáctvím, které prý straně škodí více než pravičáctví. Ještě za života dostal v médiích a ve stranických materiálech přívlastek „soudruh Siao-pching, architekt čínských hospodářských reforem a čínské socialistické modernizace“. Od roku 1994 se neobjevoval na veřejnosti. Přišel o řeč, trpěl Parkinsonovou chorobou. Zemřel 19. února 1997. Bylo mu devadesát tři let a soudruzi mu dali další oficiální přívlastky, například „Velký marxista, Velký proletář“, ale také „Zakladatel Tengovy teorie“.

Není světa bez Číny

Když Spojené státy roku 1971 na radu Henryho Kissingera odložily nepřátelství z korejské války, mohl Teng americké (ne)pozornosti zneužít (viz TÝDEN č. 8/07). Kissinger myslel na protipól Sovětského svazu, vypustil však tygra obcházejícího Spojené státy. Čína sama také otevírala dveře. Po svém. Tengův režim podporoval v osmdesátých letech maoistické teroristy v Latinské Americe, Indii a všude, kde šlo posílit „vědecký“ komunismus. Dnešní prezident Chu na cestách po Africe a Latinské Americe potkává lidi, kteří kdysi s čínskými zbraněmi v rukou bojovali proti imperialistům. Tengovým zájmem bylo udržet stranu u moci, posílit marxismus. To činí i jeho nástupci. Před zasedáním Všečínského shromáždění lidových zástupců minulý týden napsal současný premiér Wen Ťia-pao do novin, že „sto let musíme pevně a bez zakolísání držet základní principy strany v prvotním stadiu socialismu“. Vzestup potengovské Číny je zázračný z mnoha důvodů. Zřejmě ještě nikdy nezbohatlo tolik lidí za tak krátkou dobu. Světové firmy převedly výrobu do Číny a v devadesátých letech vznikla mezi manažery velkých společností hysterie z toho, že kdo není v Číně, nemá budoucnost. Demokracie nedemokracie. Od osmdesátých let investoval Západ do lidové Číny více než tři sta miliard dolarů, z toho jen roku 2005 přes sedmdesát miliard. Čína se stala globální fabrikou a značky toho, kdo svou výrobu neautorizoval, se vyrábějí pirátsky. Mezitím prosluli Číňané i v umění tunelování a průmyslové špionáže. Čínské firmy už samy vyrazily do světa. Spolu s indickými Evropanům předvádějí kolonialismus naruby. Loni začala jedna z čínských automobilek dovážet své zkopírované výrobky do Evropy a letos v únoru oznámila firma Chery Automobile vlastněná městem Wu-chu v provincii An-chuej na východě Číny, že od roku 2009 chce v Kaliningradu vyrábět ročně dvě stě tisíc svých karos hlavně pro ruský trh. Loni vyrobila přes tři sta tisíc aut a patří mezi komety v branži.

Nová harmonie

Současně politika vysokých cel nutí firmy vyrábět v Číně, nedovážet výrobky, ale know-how a nechat ho v zemi. Kromě toho jsou pod tlakem přísných ekologických předpisů, které však domácí výrobci jaksi obcházejí. Tengův model změnil klišé o kapitalismu a socialismu. Na jedné straně je v Číně všechno vědecky naplánováno ústředním výborem, fungují klasické pětiletky, a kdo není v partaji nebo z rodiny, není kapitalistou. Natož významným. Kromě toho neexistuje vnitročínský trh ve vlastním slova smyslu, ale konkurují si pouze zahraniční výrobci. Ostatek organizuje strana-stát. Nově uspořádanou konfuciánskou zásadu o harmonii ve společnosti si partajní i nepartajní podnikatelé vykládají stejně: vláda by měla poskytovat firmám služby a pomáhat jim. Příliš mnoho Konfucia ale také nefunguje. Státních podniků bylo roku 1998 na 240 tisíc, roku 2003 150 tisíc, ale vyráběly jen čtvrtinu průmyslové produkce (spotřebovaly zato 65 procent úvěrů). Bez uhlí a energie není kapitalismu. Čína je neuvěřitelně hladová po energiích všeho druhu a pro potřeby svého obřího průmyslu má málo zdrojů. Čínští představitelé nakupují těžební kapacity v Latinské Americe, Africe a Asii. Tam, kde už Evropská unie neobchoduje, protože diktátorské režimy jsou pro ni nepřijatelné, s klidným svědomím vstupuje komunistická Čína (viz předešlý díl).

Mafiáni s partajní knížkou

Třebaže piráti v Jihočínském moři dokážou unést lodi o velikosti tankeru a prolínání stranických organizací s organizovaným zločinem bývá tématem západních novin, v ulicích velkoměst je mnohdy bezpečněji než v Evropě a zcela určitě než například v Brazílii. Nicméně počet triád, gangsterských skupin, kriminalisté odhadují na 22 tisíc a prý se v nich sdružuje třicet milionů Číňanů. Před odchodem z politiky připustil roku 2003 bývalý guvernér národní banky a tehdy premiér Ču Žung-ťi (Zhu Rongji), že v Číně není společenské sféry ani úseku ve vedení státu, v nichž by nepůsobily kriminální elementy. Podle jeho odhadu prý ročně ze země „vyvezly“ patnáct miliard dolarů. Jako finanční manažer také věděl, že obrovské množství špatných úvěrů jednou ohrozí čínské bankovnictví. Rudí podnikatelé stále mohou beztrestně vystěhovávat lidi z míst, kam hodlají investovat. Žádná opatření partaje proti zneužívání pravomocí, najímání gangů nebo korupci dosud nepomohla. Poměry v továrnách jsou pro Evropana funkčním skanzenem gründerského kapitalismu předminulého století. V čínských dolech umírají ročně tisíce lidí, řeky a spodní vody byly z velké části znečištěny chemikáliemi z fabrik, které se nestarají ani o základní bezpečnostní pravidla.

Právo na stávku

Západní komunisty šokuje, jak jejich východní soudruzi nemají ani trochu sociálního cítění. V Číně mohou podnikatelé kdykoli kohokoli propustit, což mimo jiné nejde ani v kapitalistické Indii ve firmách s více než stovkou zaměstnanců. K tomu tam potřebují souhlas vlády. A ta se kuriózně musí ohlížet na názor komunistů, poněvadž vládne s jejich tichou podporou (v některých spolkových státech vládnou komunisté přímo). Jak pozoruhodné srovnání dvou nejlidnatějších států světa! Největší diktatury a největší demokracie... Šéfům státních firem obvykle stačí, aby za stávek nebo při nepokojích, jichž bylo podle oficiálních údajů v Číně roku 2005 na 87 tisíc (!), zavolali prostřednictvím okresního výboru partaje hlavě místní policie. Brutální zákrok bývá ospravedlněn vynětím práva na stávku z ústavy roku 1982. Kým? Teng Siao-pchingem. Vesnické pozemky se zabavují pro stavbu golfových hřišť, soukromých zahrad a baráčků tajemníků, a proto jsou mimo jiné v ústředním výboru neprůchozí požadavky na privatizaci půdního fondu zemědělcům. Zde nic nepomůže úleva vesničanům, že od loňského 1. ledna neplatí pozemkovou daň zavedenou roku 594 př. n. l., kdy v Evropě Solón dával Athéňanům ústavu. Na venkov zato směřuje z Pekingu hodně slibů. Jedním z nich je nápad, aby strana posilovala socialistický venkov rozvojem turistiky do chudších oblastí.

NEJVĚTŠÍ FIRMY PODLE TRŽNÍ EKONOMIKY

(začátek 2007, mld. euro) ICBC 250(2. místo na světě) PetroChina (2. místo na světě) 221 China Mobile (1. místo v operátorech) 189

NEJZNÁMĚNJŠÍ VÝROBCI SPOTŘEBNÍHO ZBOŽÍ

(obrat roku 2005, v mld. euro) Shanghai Automotives (partner GM a VW) 12,2 Lenovo (3. největší výrobce PC) 11,0 Haier(4. největší výrobce elektrospotřebičů) 10,9 TCL (největší výrobce televisorů) 5,6 Huawei (technologický koncern) 5,1 SVA (technologický koncern) 4,2

ŠESTÝ DÍL

Supervelmoc a supermýtus

Komunistická strana Číny je s více než sedmdesáti miliony členů největší partají dějin. Roku 2005 do ní vstoupilo 2,5 milionu Číňanů převážně mladších 35 let. Evropané, Američané a Japonci po dvě desetiletí „odkládají“ do Číny těžký průmysl. „Špinavé“ ocelárenské a chemické výroby zemi sužují, na „západě“ je čisťounko. Z Číny se vracejí výrobky energeticky a přepravně náročnější a ekologická zátěž pro planetu je také mnohem vyšší. Tohle čínský nápad nebyl. Čína dnes vyrábí třetinu veškeré oceli na zeměkouli, a třebaže vláda nutí menší podnikatele zavřít své zaostalé hutě, nad Čínou brzy čistší vzduch nebude. Už dnes je Čína po Spojených státech největším zdrojem znečišťování ovzduší, ačkoli Číňan spotřebuje ročně jen pětinu energie spotřebované Američanem. Už roku 2004 totiž spálili v Číně více uhlí než v USA, Japonsku a EU dohromady. Čínské elektrárny (69 procent z nich je uhelných) vypouštějí více kysličníku siřičitého a uhličitého než EU, třebaže její ekonomika dosahuje na hlavu jen zlomku toho, čeho Unie. Týdně přibývá jedna další. Co asi nastane kolem roku 2020, bude-li mír a komunisti podle svých plánů připustí k přepychu více Číňanů než dnes? Nyní v Číně řídí auto devatenáct z tisíce lidí, ve Spojených státech 780 z tisíce. Kdyby Číňané dnes měli tolik aut, kolik vlastní Američané, sami by projezdili celosvětovou roční těžbu ropy...

Jednotná fronta

Čína zůstala jednou z nejméně demokratizovaných zemí světa, ale v byznysu a ve velké politice to je tabuizované téma. Sami Číňané mají bariery, o čem netřeba hovořit, natož to kritizovat. Úspěšní poddaní se kromě toho z velké části se systémem ztotožňují. Maoistické poučky se promísily s hesly o čínské výjimečnosti. Šedesátníci z výroby a výzkumu ovládají politbyro a armádu. Prognostici soudruhům v čele sedmdesátimilionové partaje pravidelně referují o stavu země, probírají otázky proletářské revoluce, ale také finančnictví. Například letos v lednu politbyro rozhodlo o posílení role bank a zvýšení úvěrů pro venkov. Kádry musejí nadále na vyškolovací týdny, velká „zvířata“ jednou za pět let. Jejich děti studují na elitních západních univerzitách, na zkušenou odlétají na vyhlášené instituty. O revoluci se veřejně nemluvívá, zato více o konfuciánské „harmonizaci společnosti“, aby se mohlo navázat na světovou velmoc z éry Mingů (viz TÝDEN č. 25/05). Čína čistě papírově však není země s jednou politickou stranou. Komunisté udržují zdání pluralitní tradice a povolili formálně osm dalších partají. Mezi nimi je i levicové křídlo Kuomintangu, který s nimi prohrál občanskou válku. Deváté a nejznámější z malých uskupení je Čínská demokratická strana založená za krátkého „druhého pekingského jara“ po Tengově smrti roku 1998 studenty pronásledovanými za účast na demonstracích roku 1989 na náměstí Brány nebeského klidu (viz TÝDEN č. 11/07). Strana je jedinou opozicí v rudé Číně, funguje v podzemí a její předáky komunisti uvrhli do vězení.

Ošklivé návyky

Úsilí o společenskou harmonii podtrhuje ostříží kontrola médií. ČLR má nejrozvinutější cenzuru, které jdou na ruku i zahraniční poskytovatelé internetových služeb. Komunisti zavírají nejvíce novinářů na světě: roku 2006 jich nevládní Výbor na ochranu novinářů v New Yorku napočítal 31. Podle Ťiang Ce-mina, který předal plnou moc Chuovi roku 2003, mohou od roku 2002 členové strany mít soukromý majetek a podnikat (zásada „tří zastoupení“ – vedle dělníků a rolníků). Nicméně plně soukromé vlastnictví půdy dosud neexistuje (ta ostatně ve staré Číně také většinou patřila císařům), měnové kursy jsou nadiktované a nikdo neví, kolik je v čínských bankách špatných úvěrů. Podnikatelský duch však figuruje. Komunisti, kteří schůzují v pekingském Zakázaném městě, dokonce pronajímají kapitalistům Velkou síň lidu určenou pro Všečínské shromáždění lidových zástupců, tedy parlament. Na společenské akce a mimo jiné americkým firmám. KSČ je státem ve státě, kontroluje absolutně všechno („strana společného vlastnictví“). Hlásá mimo jiné rovnost, spravedlnost, přátelství, právní stát, ale také velkou Čínu a konec s vykořisťováním Číny. Členové strany se sdružují do exkluzivních klubů pořádajících mimořádně nákladné akce, podporují se v „podnikání“. Partaj „demokratického centralismu“ roky proklamuje boj se „starými návyky“ (tradiční maoistická kategorie) a skutečně tu a tam překvapí například v boji s všudypřítomnou korupcí. Za jeden ze svých hlavních cílů vyhlásil roku 2002 válku uplácení nastupující šéf komunistů Chu Ťin-tchao. Koncem minulého roku centrum tvrdě zasáhlo proti podnikatelům a partajnímu vedení Šanghaje, kde soudruzi dokázali rozkrást i penzijní fond osmnáctimilionového města s 1,2 miliardy dolarů, aby financovali „spřátelené“ stavební projekty. Klec spadla mimo jiné rovněž za zástupcem velitele vojenského námořnictva, za šéfem státního statistického úřadu a šéfem státní kontroly potravin a léčiv. Kromě řady jiných disciplín je Čína rekordmanem v počtu poprav, často veřejných. Podnikatelé usvědčení z velkých podvodů bývají zastřeleni jako jiní zločinci ranou do týla.

Mrtvá a živá Čína

Ústřední komise pro sledování disciplíny KSČ řízená soudruhem Kan I-šengem (Gan Yisheng) roku 2005 potrestala 115 tisíc partajníků za korupci a 24 188 z nich dostalo trest pro komunistu nejvyšší: byli vyloučeni ze strany. Loni se soudruzi poněkud polepšili: bylo potrestáno na sto tisíc členů, z toho čtyři pětiny za podplácení nebo přijímání úplatku. Soudy se v období od srpna 2005 do konce roku 2006 zabývaly sedmnácti tisíci případy uplácení v úhrnném rozsahu 4,5 miliardy jüanů (přes půl miliardy dolarů). Takové zlé duše jsou však v předvoji dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence nepatrnou menšinou. Alespoň to říkají partajní čísla. KSČ je s více než sedmdesáti miliony členů největší politickou organizací dějin (tolik Turků nežije v Turecku). Roku 2005 vstoupilo do partaje 2,5 milionu Číňanů převážně mladších 35 let. Od roku 2002 je KSČ otevřena i soudruhům-podnikatelům. Nová generace si libuje v tom, že dnešní Čína není zatížena historickými břemeny jako Evropa a islámské státy. Pekingskému korespondentovi časopisu Stern nedávno prezentovala podnikatelka v nemovitostech Čang Sin (Zhang Xin) názor, že „tohle je země, která je bez spirituality, bez tradic, opravdu zbavená všeho... Nové hodnoty nelze nalézt ani v komunistické Číně, ani v tradiční: všechny jsou mrtvé“. Přesto věří, že Čína „povede duchovní svět v příštích několika staletích“. Komunističtí bossové tolik zmatku cizincům do hlav zatím neservírují. Po vzoru německých Goethových institutů nebo Britských rad rozšíří po planetě instituty Konfuciovy. Svět naučí čínsky a dají mu poznat čínské tradice v harmonickém soužití mladých se starými, respektu vůči hlavám rodin, poddanství žen vůči mužům a poslušnosti vůči „feudálům“.

Teng na nebesích

Zda komunismus v Číně ve slávě přežije Tenga dalších třicet let, není nijak zřejmé. Sázka na demokratizaci ani na jednotu země nemusí vyjít. Dokud bude trvat hospodářský růst a expanze, bude s Tengem a jeho nástupci z „dynastie Mao“ všechno v pořádku. Až skončí, přijde čas nepokojů. Kapitalismus se dnes týká odhadem asi desetiny Číňanů. Ostatní žijí v bídě a nevědomosti. Jakmile zahraniční investoři v nejistotě stáhnou své peníze, jak se to stalo například v roce Tengovy smrti za „Sorosovy krize“ v jihovýchodní Asi, promění se čínská sláva v chaotickou hrůzu. Blahobytný kapitalismus Čínu jen nespojuje. Ještě více prohlubuje odvěké rozdíly mezi provinciemi, odlišnosti mezi severem a jihem, přímořím a vnitrozemím, které mohou proměnit jednotný státní útvar v několik Čín, jak tomu ostatně po dlouhá staletí bylo. Tengův experiment jedné země se dvěma systémy se může relativně snadno zvrtnout v několik zemí o několika systémech.