Dilema v zahraničí: Odjet nebo zůstat?

20.01. 2007 Češi očima Číňanů
Úvaha Číňana, žijícího v Praze, o životě ve dvou kulturách a jeho vlivu na vlastní děti.

V „Česko-čínském zpravodaji“ kdysi vyšly dva články: průzkum nejvhodnějších zemí k životu, kde se Česko zařadilo na 32. místo a Čína na 94; a zpráva o přístupu Čechů k cizincům, podle níž si 20 % Čechů myslí, že by Česko vůbec nemělo vydávat povolení k dlouhodobému pobytu a ještě víc lidí neschvaluje pobyt cizinců v této zemi. Mezi „lidmi s vyšším dosaženým vzděláním“ je sice tento názor vzácný, ale nemůžeme si být jisti, že se setkáme jen s osvícenými lidmi, z této kategorie. Přestěhovali jsme ze země „nepříliš vhodné k životu“ (krajané promiňte, že takto nazývám svou vlast) do země k životu takto vhodné, ale čeká nás zde odpor značného množství plnoprávných domácích – člověku se vybaví slova čínské populární písně „ten svět venku je tak krásný, ten svět venku je tak strašný“, nevím, jestli si autor těchto veršů uvědomil, jak hluboká je to pravda. Když jsem byl mladší a pracovně neukotvený, když jsem se považoval za „boháče dočasně bez peněz“, byly věci hrozně jednoduché. Když nám bylo mezi 25 a 30, na jedno zavolání se seběhla celá tlupa kamarádů na společnou bezstarostnou večeři. Mezi 30 a 35 se z kamarádů ještě dala sestavit partička na karty nebo fotbal, ve které se daly zažít veselé a uvolněné chvilky. Jako mávnutím proutku je nám najednou mezi 35 a 40 – kolik z těch kamarádů ještě v Praze zůstalo? Střety patřící k neupoutanému a nezakotvenému mládí už mizí v dáli, místo nich přišly žena a děti, blízcí do štěstí i nepohody. Sice ještě nemáme kus země, kde bychom mohli být doma, ani vlastní střechu nad hlavou, ale přesto se život celkem ustálil, a v takové situaci přišla a každým dnem sílila taková nejasná a proměnlivá nálada, obavy z toho, co získám a co ztrácím. Odjet nebo zůstat? Převaluje se mi to v hlavě a nejde to zahnat. Už jsme o tom víckrát diskutovali, ale stále nemáme odpověď. Přesídlení do jiné země kdosi nazval „směnou kultury za prostředí“, to je velice trefná formulace. Kdybychom si vybrali svůj kulturní okruh, společenství, uspokojení svých kulturních potřeb, těžiště svého života bychom přemístili do Číny, kde jsme vyrostli, pro ten pocit návratu domů. Ale umíme si představit, na co bychom si už těžko zvykali, třeba na všudypřítomné davy lidí a vše, co přelidnění přináší... Navíc pocity harmonie a přátelství, které zažíváme při vzácných návratech jednou za rok, když se setkáme s dávnými kamarády a dovídáme najednou všechny postarší „novinky“, a které nás vždy znovu pobídnou k návratu, bychom při každodenním všedním kontaktu v Číně nemohli zažít. Kdybychom si vybrali prostředí, soukromí a prostor pro sebe, kvalitu lidského chování (té možná napomáhá právě ten soukromý prostor), těžištěm bude Praha. I když se nevyrovnává západní nebo severní Evropě, pořád to tu není špatné. Ale člověk pořád vidí před očima neveselý obrázek osamělé plachty ztracené ve světě a sní sen o návratu domů. Zkušenosti, které jsem získali, úsilí, které jsme vynaložili, hodnoty, které jsme přijali, nám pomáhají vést komunikaci Číny s cizinou (tím myslím hlavně Česko), už jsme se vypracovali, takže otázka odejít-zůstat pro nás není tak těžká, jde jen o to, jestli budeme víc v Praze a do Číny budeme jezdit na služební cesty nebo naopak budeme vyjíždět do Evropy z čínského zázemí. Ať už si svůj „Domov“ umístíme kamkoli, cestování se nevyhneme. Jenže jakmile jsme rodiče, vše se mění. Už než se narodil první syn, začali jsme se tuhle otázku rozebírat, ale to bylo ještě dost času. Dnes už je i mladší chlapec členem rodiny se vším všudy a starší musí začít chodit do školy, a tak nás otázka „odejít-zůstat“ zase trápí. I když chápeme, že se člověk nemá úzkostlivě starat o vzdálenou budoucnost svých potomků, základní podmínky toho, jak děti vyrostou, přece jen vytváří jejich rodiče, tato odpovědnost se nedá setřást. A rozhodnutí, kde se dětem dostane vzdělání, znamená i volbu místa, kde se celá rodina usadí. V této situaci byla „směna kultury za prostředí“ nás dospělých odsunuta do pozadí, na pořadu dne je debata o vzdělání. Když se budou děti učit v Praze, stanou se z nich nevyhnutelně „banáni“ – navenek žlutí, zevnitř bílí, ani ryba ani rak. Vzdělání budou mít zdejší, ale zdejšími lidmi, kteří stále vnímají národnost velmi silně a cizí přijímají relativně málo, budou sotva přijati mezi sebe. Bojíme se i toho, aby po letech kvůli hluboké přeměně jazykového vnímání nedošlo ke ztrátě hlubšího porozumění mezi námi a našimi dětmi, která by posvátný rodinný vztah změnila v pouhé příbuzenství. Kdyby chodili do školy v Číně, podepíše se na nich zase nezvratně životní stres, honba za úspěchem a prospěchem, o kterých se tak neradi doslýchám a dočítáme. Západní styl vzdělávání, který nás tak uspokojuje a po němž jsme tolik toužili, výhody učení v přátelském prostředí, duševní vyrovnanosti, svobodného rozvoje, příležitost pohybovat se běžně v mezinárodním prostředí a chápat to jako běžnou věc – nic z toho by neexistovalo. Když se na to podíváme podrobněji, jedna z věcí, o níž máme strach, je jejich znalost čínštiny. Ale nepodsouváme jim náhodou jen naše touhy? Co když důraz, který jako jejich rodiče klademe na čínštinu, ve skutečnosti nevychází čistě z pozice dětí a jejich zájmů? My samozřejmě čínštinu milujeme, umíme snímat její krásu a vychutnávat radost ze schopnosti číst a psát čínsky, a proto ji přejeme i našim dětem. Zároveň samozřejmě doufáme, že s dětmi budeme moci čínsky plnohodnotně komunikovat. Ale více než 4 miliardy lidí na Zemi se nikdy čínsky neučilo a také to přežili. Jazyky jiných zemí mají jistě také svou krásu a své radosti, které nám jen naše omezené schopnosti neumožňují poznat. Ale čím víc nad tím přemýšlíme, tím víc si myslíme – možná trochu s předsudky – že mnoho jazyků mnoha zemí světa se opravdu významu čínštiny nemůže rovnat, už proto, že Číňanů je hodně a tedy se i hodně v čínštině myslí, je v čínštině nejvíc informací. Taky mě mimochodem napadlo, že struktura čínštiny je velice promyšlená a moderní, blíží se požadavkům počítačového zpracování jazyka, každému znaku přísluší jeden určitý zvuk. Uvědomil jsem si to v Číně na mýtné stanici na dálnici, kde bylo možné z nahrávek čínských číslovek „jedna“ až „deset“, číslovky „sto“ a měnové jednotky „yuan“ vygenerovat standardním hlasem všechny možné ceny pro různé vzdálenosti. V angličtině nebo některých dalších jazycích, z nichž něco málo znám, to vůbec není tak jednoduché. Takže čistě z pohledu její reálnosti a síly si čínština nezaslouží, abychom ji zanedbali. Další otázka je úroveň základního vzdělání. Nemohu hodnotit, který vzdělávací systém je lepší (obvykle se říká, že Čína má lepší základy matematiky a fyziky), ale podle toho, co vím o českém školství, a myslím, že v Evropě to bude podobné, je evropské školství konzervativnější a obsažnější než americké, ale volnější a dynamičtější než čínské. Ale v žádné zemi se nevychovávají jenom géniové nebo jenom hlupáci, nikdy jsem neslyšel, že výuka podle jedné školy musí nutně vést ke kažení mládeže nebo naopak k jistému úspěchu. Proto vycházím z nejprostšího názoru, že pokud se studuje ve standardním vzdělávacím systému, nemělo by kdekoli nastat nějaký problém. Kamarádi z Číny mi na konkrétních příkladech ukázali, že čínské školství je skutečně málo dynamické, stereotypní, ale kvalitu čínského základního vzdělávání každý uznává, dokonce se do čínských základních škol zapisuje čím dál víc dětí cizinců. Čínské školství má přece jen prvky a přednosti tradičního čínského vzdělávání, bez nich by nebylo dnešní čínské školství ani zvláštní čínská kultura jako celek, nelze je jako celek označit jako dokonalé nebo neúspěšné. Taky mi kamarádi říkali, že každá země má své zvláštní kulturní rysy a v každé, chudé nebo bohaté, vyrostly osobnosti různých oblastí života. Nakonec, i když si myslíme, že západní jídlo není tak chutné jako čínské, lidé ve většině zemí světa se ohánějí vidličkou a nožem a ládují se steaky a hambugery. Oni mají stejný pocit, když několik dní nepřičichnou k sýru, jako my máme, když několik dní neucítíme vůni kyselo-pálivé polévky. Evropské školství skutečně není špatné, počet světových pedagogů, které Česko v minulosti vydalo, je vysoký jak relativně k počtu obyvatel této malé země, tak i absolutně. Ale barva pleti, obličej a krev, která člověku koluje v žilách, nikdy nedá ostatním – a ani člověku samotnému – zapomenout, kde je jeho vlast, jeho předci, jeho původ na východě. Asimilovat se do takového malého národa s takovým malým jazykem vůbec není jednoduché, vždyť i Číňané v Americe a v Kanadě zápolí s podobnými problémy. A základní vzdělání má na život člověka tak nedozírný vliv! Po všech těchto myšlenkách jsem zjistil, že když schválně odsouvám stranou všechny ty vazby a vztahy a snažím se analyzovat tenhle praktický problém jako matematický vzorec, k ničemu to nevede. Úvahy o výchově dětí se nemohou nedotknout vlivu atmosféry mezi lidmi a národní povahy na výchovu a její výsledky. I když pomineme jazykové problémy, rozdíly v úrovni a zvláštnostech školství, spojené s výukou v cizině, musíme se starat o vliv základního vzdělání na pocit národní příslušnosti a o to, jaký se tento vliv odráží ve zdravém vývoji dítěte. Když jsem se dostal sem, uvědomil jsem si ještě hlubší rozpor: Nikdy jsme se neodhodlali vzdát se „prostředí“, stejně tak jsme nikdy nechtěli zavrhnout „kulturu“. Vždy jsme si přáli mít moderní život i zachovat tradice. Ale životní realita a setrvačnost náhodných rozhodnutí nám neposkytly tak otevřenou, individuální volbu, jak jsme si mysleli, osud nás vedl po určité trase přes jednu křižovatku za druhou. V kontaktu s kolegy a partnery z Číny si uvědomujeme, jaká obrovská změna se s námi již nepozorovaně stala, my sami už jsme rozkročeni mezi oběma zeměmi. I když si stále uvědomujeme rozdíly obou kultur, už se na nás projevuje jejich míšení. I když si uvědomujeme tyto rozdíly, zjišťujeme, že lidé jsou si vlastně až překvapivě podobní. Zároveň také na vlastní oči vidíme, že nejen my, ale i Čína se mění, mění se i intenzita a šíře kontaktů Číny se západem. Setkali jsme se také s mnoha mladými lidmi s čínskými předky, někteří zde mají trvalý pobyt, někteří dokonce získali české občanství. Když se s nimi bavím o jejich pocitech, vyznívá z nich sice trochu vykořeněnost, ale jako nestranný pozorovatel vidím, že jsou velice nadaní. Nezávislí, soběstační, pilní, tolerantní, klidní, někdy mají i velmi hluboké názory na život, i když jsou mimo většinovou společnost, spojují v sobě rysy obou národností a zemí, včetně předností. A je třeba zdůraznit, že tito mladí lidé nejen mají velký zájem o čínštinu, ale také poctivě přemýšlejí o svém kulturním poslání a národní identitě. Může za to rodinné klima, ale také rozvoj Internetu. Najednou jsem si uvědomil, že naše obavy jsou možná zbytečné, nebo že snad byly nutné před pár lety, ale v dnešní internetové době už zdaleka tak nutné nejsou. Firmy pracují pomocí telekomunikací a sítí prakticky synchronizovaně na různých místech planety, jak by tedy nemohly spojit svá srdce rodiny a národy? Rozvoj moderních dopravních a telekomunikačních možností vede k tomu, že se omezení daná vzdálenostmi čím dál víc zmenšují, pohyb a komunikace mezi různými regiony jsou čím dál častější. Národ, pozadí osobních pokrevních svazků, tradic a kulturního poslání, a stát, prostředek správy určitého území, jsou nezbytné věci, ale lidé budou čím dál častěji realizovat své potřeby přijetí kolektivem v rámci jazykových a kulturních společenství, profesních okruhů, politických a názorových spříznění a podle svých hodnot a ambic. Otevírání se světu, kterým Čína prochází, a moderní dopravní a telekomunikační prostředky nám umožnily náš životní styl. Při výchovu našich dětí a jejich začlenění umožní maximálně zmenšit vzdálenost od dnešních vývojových tendencí čínské kultury. Ovšem, pokud by bylo možné i ve zdejších podmínkách vytvořit pro děti příležitost, aby se normálně stýkali s Číňany a čínskou kulturou i mimo virtuální prostředí Internetu, byly by naše obavy opravdu úplně zbytečné. Ty děti, které vyrůstaly mimo vlastní území svého národa, jsou přitom právě nejrychleji schopny vymanit se z uvažování omezeného vzdálenostmi a patří k nejprogresivnějším mladým lidem. I když se ještě nemůžeme zbavit pochybností, jestli tím, jak předbíhají dobu, nejsou oslabeni, věříme, že si osvojí mnohostrannou adaptivitu, která jim přinese šťastný život a budoucnost.

Han-Xu; překlad Jiří Hudeček
jiri.hudecek@cinsky.cz

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.